Je tomu již poměrně dávno, co se objevil první mobilní telefon s FM rádiem. Napadlo vás někdy ale, že byste za něj měli platit koncesionářské poplatky Českému rozhlasu? A co připojení k Internetu, máte? No, pak byste měli platit hned dvakrát! To a mnohem více se dozvíte v našem článku.
V čem je problém
Celý problém spočívá v tom, že zákon 252/1994 Sb. stanoví povinnost odvádět tzv. koncesionářské poplatky, přesněji rozhlasový poplatek ve výši 37 Kč měsíčně a televizní poplatek ve výši 75 Kč měsíčně. Tento poplatek se musí poukázat měsíčně vždy nejpozději do 15. dne v měsíci (v případě fyzické osoby) nebo čtvrtletně nejpozději do 15. dne prvního měsíce kalendářního čtvrtletí (v případě právnické osoby či organizační složky státu) na účet příslušné instituce (Českého rozhlasu či České televize) prostřednictvím České pošty.
Výpočet celkové sumy příslušného poplatku se pak poněkud liší v závislosti na tom, kdo je tzv. poplatníkem (plátcem poplatku). V případě fyzické osoby se platí nejvýše za jeden rozhlasový a televizní přijímač v domácnosti, pokud ovšem součet příjmů domácnosti není nižší než 1,4 násobek jejího životního minima (v takovém případě je od obou poplatků osvobozena). Fyzická osoba podnikatel však musí navíc platit poplatky za každý další rozhlasový či televizní přijímač, který používá k podnikání nebo v souvislosti s ním.
Kdo tedy co platí
Abychom výše přeformulovaná ustanovení zákona 252/1994 Sb. (ve znění zákona 192/2002 Sb.) poněkud zlidštili. Jste-li fyzická osoba (tj. osoba zaměstnaná, nezaměstnaná či osoba ekonomicky pasivní) a máte doma rádio a koupíte si třeba ještě walkmana s rádiem, pak platíte pouze oněch 37 Kč měsíčně za rozhlas a případně za televizi, pokud ji máte (je jedno jestli jednu nebo deset).
V případě, že jste ale sebezaměstnaní (fyzická osoba podnikatel), tak nejen že platíte za ono rádio doma, ale pokud si koupíte například rádio do auta, které jste si koupili tzv. na IČO (tedy do podnikání), pak platíte ještě jednou – celkově tedy 37 Kč za domácnost + nkrát 37 Kč, kde n je počet rozhlasových přijímačů figurujících ve vašem účetnictví.
Firmy (právnické osoby) a organizační složky státu (až na výjimky stanovené zákonem) pak platí podle stejného klíče jako fyzické osoby podnikatelé – tedy za každý rozhlasový přijímač v majetku firmy 37 Kč měsíčně.
A co tedy s tím mobilem?!
Teď se ale dostáváme ke stěžejní otázce, na kterou vám již částečně odpověděl nadpis tohoto článku. Problém totiž spočívá v tom, že §1 zákona 252/1994 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), odst. 1 říká, že:
„Rozhlasový poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen ‘rozhlasový přijímač‘). Toto zařízení se považuje za rozhlasový přijímač i v případě, že si jej držitel upraví k jinému účelu.“
To, že taková Nokia 6510 je „zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání“ je myslím bez diskuse. Vzhledem, k tomu, že lehká HF sada umožňující poslech FM rádia je již v ceně samotného přístroje, tak je naprosto jasné, že tímto takový mobilní telefon neoddiskutovatelně splňuje hypotézu výše uvedeného článku.
V tom samém paragrafu, v odstavci 4, písmene B se ale praví:
„Rozhlasovému poplatku nebo televiznímu poplatku nepodléhají: b) telekomunikační zařízení určená výhradně k jinému účelu než k příjmu vysílání Českého rozhlasu a České televize.“
Co je to „telekomunikační zařízení“ pak jasně ustanovuje zákon 110/1964 Sb. ve znění zákona 150/1992 Sb., kde se v §1, odst. 4, písmene A říká, že: „Telekomunikační zařízení jsou zařízení pro vysílání, přenos a příjem informací jakéhokoliv druhu po vedení, radiovými, optickými a jinými prostředky využívajícími elektromagnetických vln,“ což zakládá poměrně opodstatněnou domněnkou, že mobilní telefon je skutečně telekomunikační zařízení, a to i de iure.
Co ale s tím, mobilní telefon s FM rádiem plně splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a mělo by se za něj tedy řádně platit jako za každý jiný rozhlasový přijímač. Na druhou stranu je to ale telekomunikační zařízení, ze kterého hlavně telefonujeme a k poslechu rozhlasu jej používáme jen výjimečně nebo vůbec ne, takže bychom snad platit nemuseli. Ano, to je téměř pravda. Problém je ale v tom, že odstavec 4, písmeno B hovoří o „telekomunikačních zařízeních určených výhradně k jinému účelu než k příjmu vysílání ČRo a ČT.“ Pokud ale připustíme, že FM rádio má přímo v menu telefonu samostatnou ikonku pro jeho ovládání a že sám výrobce uvádí FM přijímač jako funkci tohoto telefonu, pak je takový mobilní telefon telekomunikační zařízení určené zejména k jinému účelu, atd. To ovšem nezakládá právo za něj neodvádět rozhlasový poplatek.
V praxi to tedy znamená, že za mobilní telefon byste měli (nikoliv však nezbytně nutně museli) platit rozhlasový poplatek. Pokud byste rozhlasový poplatek neplatili, i když by vám tato povinnost zakoupením mobilního telefonu s FM přijímačem ze zákona 252/1994 Sb. vznikla, pak může Český rozhlas uplatnit ustanovení §7 a dožadovat se doplacení dlužné částky u soudu (a to včetně zákonem stanovené pokuty ve výši 5000 Kč). Tam byste ovšem vy, jako potenciální dlužník, mohli prostřednictvím obratného právníka tvrdit, že jste na svém mobilním telefonu FM přijímač nikdy nevyužili a že je to pro vás tudíž telekomunikační zařízení určené výhradně k jinému účelu než k příjmu vysílání ČRo. Dokud ale podobný soudní spor neproběhne, tak není možné s jistotou říci, zda se za mobilní telefon s FM rádiem rozhlasový poplatek platit má či nikoliv. Nemůže to dokonce stanovit ani Český rozhlas ani výrobce telefonu ani mobilní operátor a ani nikdo jiný, vyjma obecného soudu, kterýžto je dle Ústavního pořádku ČR oprávněn k normativnímu výkladu zákonů. Výklad kohokoliv jiného než soudu je tedy naprosto nelegitimní, a to i tehdy, kdyby byl pravdivý.
Problém jménem Videozóna a VideoServis
Mobilní telefon s FM přijímačem však není jediným zdrojem dohadů okolo zákona 252/1994 Sb. Je tu totiž ještě §2, který říká:
„Televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen ‚televizní přijímač‘). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej držitel upraví k jinému účelu.“
Zde se tedy nacházíme v podstatě u stejného problému jako v předchozím případě. Rozdíl je pouze v tom, že řeč je zde o Nokii 7650, na které musí být nainstalován potřebný software pro přehrávání videa. Navíc je zde drobný rozdíl v tom, že zatímco Eurotel Video Servis nabízí ke shlédnutí televizního vysílání pouze pořady TV Nova, tak u VideoZóny je k dispozici také vysílání České televize.
U Eurotelu je situace poměrně jednoduchá – to, že mobilní telefon Nokia 7650 vybavený pro příjem vysílání TV je telekomunikačním zařízením určeným výhradně k jinému účelu než příjmu vysílání ČT se dokáže velmi snadno, neboť Eurotel vysílání ČT nikterak nezprostředkovává. V případě Videozóny je však situace přesně opačná a uplatnit na ni ustanovení §1, odstavce 4 písmena B by šlo jen velmi těžko – příslušné „vysílání ČT“ si totiž uživatel musí výslovně objednat. Pokud tedy používáte na své služební Nokii 7650 služby VideoZóny a pouštíte si vysílání ČT, pak vašemu zaměstnavateli (případně vám samotným) vzniká povinnost nahlásit příslušný mobilní telefon u místně příslušné pobočky České pošty do tzv. Evidence poplatníků a odvést za daný měsíc televizní poplatek.
To nejlepší na konec
Úplně největší „třešničku“ jsem si však nechal na závěr! Vzhledem k tomu, že Český rozhlas i Česká televize vysílají své pořady také po síti Internet, tak je poměrně možné (respektive je to v zákoně 252/1994 Sb. přímo zakotveno), že by každý český uživatel Internetu, na kterého se dle zákona 252/1994 Sb. (ve znění zákona 192/2002 Sb.) vztahuje povinnost platit koncesionářské poplatky, měl platit 112 Kč měsíčně za to, že může sledovat ČT či ČRo prostřednictvím této sítě. Ptáte se proč? Protože počítač s připojením na Internet je: „zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání bez ohledu na způsob příjmu,“ a zároveň také: „zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu.“ V případě firmy vlastnící řekněme 20 počítačů s připojením k Internetu by se pak tato částka vyšplhala na 20*112 Kč neboli 2240 Kč měsíčně! Stejně jako v předchozím případě však platí to, že jediný normativní, neboli závazný výklad, může poskytnout obecný soud.
Dokonce i kdyby ČRo a ČT svorně tvrdili, že po internetových uživatelích nic nechtějí, tak je to nesměrodatné, neboť závazné je to, co stanoví zákon a nikoliv subjektivní přání několika jedinců, byť zastupujících subjekt přijímající zákonem stanovenou platbu.
Možná si teď připadáte trochu jako v Kocourkově, nicméně zákon 252/1994 Sb. by nebyl ani první ani poslední z produkce našich zákonodárných činitelů, jehož čtením byste mohli dospět k výše uvedenému závěru…
Doplněno 16. ledna, 13.30:
Včerejší tisková zpráva České televize uvádí následující fakta:
„Telefon s možností příjmu MMS nebo videostreamingu není ve smyslu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve smyslu zákona o České televizi, ale ani ve smyslu zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, zařízením způsobilým k individuálně volitelnému příjmu televizního vysílání, tedy vysílaného televizního programu jako celku. Z toho důvodu nepodléhá povinnosti platby televizního poplatku.
Totéž se vztahuje k osobním počítačům. Jestliže máte ve svém počítači televizní kartu pro příjem běžného analogového televizního vysílání, připojenou na televizní anténu nebo kabelový televizní rozvod, vlastníte televizní přijímač. Takto vybavených uživatelů PC je však naprosté minimum. Pokud přijímáte části televizního programu digitálně z internetu (ČT nabízí na http://www.ct1.cz/ veškeré své zpravodajství vysílané v reálném čase či z archivu), opět se nejedná o zařízení k individuálně volitelnému příjmu televizního vysílání ve smyslu zákona a podle platné právní úpravy se na vás povinnost platit televizní poplatek za tento osobní počítač nevztahuje.“
To v praxi znamená, že Česká televize se domnívá, že sledování pořadů ČT přes Internet a mobilní telefon nepodléhá televizním poplatkům stanoveným na základě zmiňovaného zákona 252/1994 Sb. Tiskový mluvčí společnosti Eurotel, Jan Kučmáš, navíc dodává:
„Služba Video Sevice - zpravodajství ČT není poskytování Českou televizí. Eurotel kupuje tuto službu pro své zákazníky od společnosti U-Turn, která je nezávislá na ČT. U-Turn má s ČT uzavřenou smlouvu a zpracovává materiál pořízený zpravodajskou a sportovní redakcí ČT pro mobilní telefony (kratší zprávy, nutnost širších záběrů a pod). Takže náš zákazník nemůže sledovat vysílání ČT, ale pouze upravenou verzi zpravodajství ČT - autorské dílo U-Turn,“ což v praxi znamená, že TV vysílání dostupné pomocí mobilního telefonu v současné době nezprostředkovává originální a real-timové vysílání ČT tak, jak je můžeme vidět prostřednictvím klasického televizoru.
Co se pak internetového vysílání ČT týče, tak to, jestli byste dle zákona 252/1994 Sb. měli za vlastnictví počítače s přístupem k Internetu platit také televizní poplatek není jasné – možná ano, možná také ne. Pokud by ale existoval normativní výklad, který by takovou povinnost opravdu stanovil (respektive upřesnil nejasné pasáže výše zmíněného zákona) a ČT přesto nadále nechtěla od uživatelů Internetu televizní poplatek vybírat, pak by došlo k poměrně paradoxní situaci. Uživatel Internetu, který by měl povinnost televizní poplatek odvádět a neplatil by jej, by porušoval zákon 252/1994 Sb., Česká televize by však tento poplatek nevyžadovala, což by znamenalo, že za porušení příslušného ustanovení zákona by neexistovala žádná sankce. Uživatel Internetu by porušoval zákon, ale nic by pro něj z toho nevyplývalo.
Dosti podobná situace panuje také u rozhlasu. Jan Kučmáš nám k tomu řekl:
„Podle naších právníků je smyslem ustanovení zák. 252/1994 Sb., §1, odst. 4 b vyloučit zařízení, která nejsou přímo určena k příjmu televizního a rozhlasového signálu, ale mají jiný hlavní účel. Mobilní telefon je určen primárně pro telefonování a posílání zpráv, takže rozhodně nepodléhá platební povinnosti. Domníváme se, že majitelé mobilních telefonů se zabudovaným rozhlasovým přijímačem nemusí platit poplatky za rozhlasové vysílání. Naše domněnka vyplývá z důvodové zprávy k zákonu 252/1994 Sb., která mimo jiné říká:
‘Současně se z placení poplatků vylučují ta telekomunikační zařízení, která sice technicky jsou přijímači, nicméně jejich určení je spojeno výhradně s jinými cíli než s využíváním možnosti přijímat veřejnoprávní vysílání‘“
Problém je ale v tom, že důvodová zpráva má nižší právní sílu než zákon a její formulace navíc stále dává možnost diskutabilního výkladu (zejména kvůli slůvku výhradně). Pokud by se ale Český rozhlas vyjádřil ve smyslu, že od Internetových uživatelů a majitelů mobilních telefonů s FM rádiem rozhlasový poplatek nechce, pak by nastala stejná situace jako u televizního poplatku. Nebylo by sice jasné, jestli podle zákona platit musíte nebo ne, nicméně pokud by se náhodou vyskytl normativní výklad, který by říkal, že ano, tak by vás za porušení příslušného ustanovení zákona nečekala žádná sankce ani pokuta.
Vzhledem k tomu, že se osobně domnívám, že zákon 252/1994 Sb. díky možnosti vzniku nejednoznačného výkladu spojeného s možností vzniku poměrně značného finančním zatížení občanů ČR (pokud by měl platit každý uživatel Internetu rozhlasový poplatek) je špatný, hodlám se obrátit na ministra Informatiky Mlynáře, aby podal Poslanecké sněmovně návrh novely tohoto zákona.