Český Telecom zakázal své dceřiné společnosti Eurotel další investice do rychlé datové sítě (CDMA450), díky níž by mohl svým zákazníkům a novým uživatelům poskytovat přístup k internetu s rychlostí ve stovkách kbps.
Ředitel Českého Telecomu zaslal 2. února řediteli Eurotelu dopis, ve kterém tento projekt pozastavuje. Mluvčí Českého Telecomu (ČTc) doplňuje, že projekt není zastaven, ale pouze pozastaven, než dojde ke „schválení podnikatelského plánu Eurotelu na rok 2004“. Eurotel na upgrade své starší sítě NMT na standard CDMA450 pracuje necelý rok a celkové investice se odhadují na 400 mil. Kč, píše se ve článku na iDnes. Eurotel situaci zatím nechtěl komentovat.
Zmíněné rozhodnutí vyvolalo na internetu ostrý nesouhlas. Názor diskutujících je jednotný – nenalezl jsem jediný hlas, který by k rozhodnutí byl smířlivý, nebo se pokusil hledat racionální jádro – ovšem úroveň diskuzí je poměrně nízká, bez argumentace se redukuje jen na nadávání Českému Telecomu a jeho vedení.
Je jistě možné, že diskutující mají pravdu, že jde skutečně pouze o mocenské půtky mezi novým šéfem ČTc a (služebně) starým šéfem Eurotelu. Že jde o opatření, kterým ČTc snaží marně bránit odlivu zákazníků od svých linek, že jde o krátkodobé a krátkozraké opatření zaměřené na „rychlé peníze“ a obětování budoucnosti. Že jde o politickou hru, nebo že je management ČTc naprosto neschopný a možná platí tohle všechno dohromady. Věčným problémem těchto názorů je jejich přílišná zaujatost – všichni jsme osobně ovlivňováni působením firem, jako je ČTc nebo Eurotel. Každodenně je používáme, někteří za sebou máme desítky let „života“ se socialistickou Správou pošt a telekomunikací, s uplácením nenáviděných „úředníků“ a marným čekáním dvacet let na to, až nám tato firma za peníze poskytne onen neskutečný luxus – tenký zkroucený drátek a sluchátko návdavkem k tomu.
Pokusme se ale, alespoň pro tuto chvíli, zbavit takového uvažování a podívat se na český telekomunikační trh pohledem například Portugalce, který k němu nemá žádnou osobní a emotivní vazbu a hodnotí jej jako každé jiné podnikatelské prostředí.
Mamka zakázala
Ve vztahu mezi ČTc a Eurotelem došlo před krátkou dobou k zásadní změně. Eurotel byl dříve padesátiprocentní dcerou ČTc a spíše se předpokládalo, že dojde k oddělení obou firem. Proto se také dcera zřizovala, jinak by ČTc prostě rozšířil svou nabídku o další službu – mobilní telefonii. Poté, co se z ČTc a Eurotelu vlastně stala jedna firma, rozdělení je pouze formální, musí se skutečně změnit podnikatelská strategie tohoto subjektu. V případě částečně vlastněné dcery je nezbytně nutné, aby mezi matkou a polovlastněnou dcerou byla pověstná „čínská zeď“. Management dcery musí mít volnou ruku v podnikání v rámci poměrně volně vymezených hranic, i kdyby toto podnikání mělo některého z akcionářů poškodit – cílem je zvyšování hodnoty jednotlivých firem nezávisle na sobě. V případě stoprocentní dcery a zejména v případě, že v budoucnu nemá dojít k oddělení (oddělenému prodeji), ale spíše k další integraci, je podstatné zvyšování hodnoty celku.
Vnitropodniková konkurence – bereme-li ČTc a Eurotel jako jednu firmu – není běžným jevem, jen málokterá firma ji praktikuje nebo dokonce podporuje. Snad nejkrásnějším případem povedené vnitropodnikové konkurence je podnikání v tiskárnách u firmy Hewlett-Packard. Společnost byla v podstatě „tvůrcem“ trhu laserových tiskáren, které byly v devadesátých letech zdrojem jejího hlavního profitu. Později, v době největší profitability laserovek, se začaly vyvíjet inkoustové tiskárny, u nichž nebylo vůbec jasné, zda se tržně úspěšně uchytí, ale bylo jasné, že když se uchytí, budou konkurovat laserovkám. Vedení firmy jistě mohlo říci: „ne, máme laserovky, nebudeme si přece sami podřezávat větev podporou nové levnější technologie“. Ale řeklo pravý opak: „budeme podporovat to i ono, protože nevíme, co nakonec zvítězí. Víme však, že ať zvítězí to či ono, vždycky zůstane vítězství doma“. Jejich tvrzení se do písmene potvrdilo. Na druhé straně je častější spíše opačný přístup a je vhodné říci, že i firmy praktikující „soustředění“, vnitřní nekonkurenci, bývají podnikatelsky silně úspěšné. Příkladem budiž třeba Microsoft.
Eurotel začal investovat do CDMA v době, kdy byl ještě padesátiprocentní dcerou. Byl to „jeho byznys“ a jeho konkurenty byli nejen ostatní mobilní operátoři, ale částečně, více či méně i všechny ostatní telekomunikační společnosti u nás, včetně Českého Telecomu. Pokud nyní Český Telecom coby vlastník usoudil, že zavedení této služby tak, jak byla plánována (tj. pravděpodobně velmi brzy), by uškodilo celkovému podnikání skupiny, měl plné právo ji zastavit nebo alespoň pozastavit a situaci lépe zrevidovat.
Miluje i nenávidí
Obvyklým problémem Českého Telecomu, se kterým se v jeho novodobé historii setkáváme téměř neustále, je chybějící dlouhodobá strategie nebo přinejmenším neschopnost tuto strategii zřetelně veřejně vyslovit. Firma má už několik let ve svém recitálu deklaraci, že „Mimořádnou pozornost věnuje Český Telecom využití růstového potenciálu datových a internetových služeb“. Ale praktická realizace tohoto záměru je zatím takřka nepřetržitým sledem zmatků, karambolů, podnikatelských selhání a schizofrenním vztahem k partnerům, kterým poskytuje služby k přeprodeji (ostatním českým ISP).
Abych svá tvrdá slova doložil fakty, předkládám několik kapitol z internetové historie Českého Telecomu: pracně a draze vybudovaný Imaginet následně rozprášený bez špetky zbylé hodnoty; vzestup a pád portálu Quick.cz; odčleňování, vyčleňování a následné zpětné začleňování divize IOL; handrkování o internetové tarify, které dokonce kdysi vyvolalo nebývalý celospolečenský protest. Dále e-komerční aktivity, kde se podle recitálu hodlá firma už několik let stát „předním poskytovatel komplexních služeb v e-komerce“, načež se po několika letech stala tím nejposlednějším hráčem, totiž nulovým. A konečně novodobá anabáze s ADSL, kterou máme všichni v čerstvé paměti, takže ji snad není potřeba dále rozvádět.
Český Telecom navenek nijak nenaznačuje, že by věděl, co chce v oblasti internetu dlouhodobě dělat. Firma v tomto směru buď nekomunikuje, nebo vydává informačně prázdná tisková prohlášení, takže to vypadá, že v tomto směru trpí rozpolceností, jakýmsi „love-hate“ vztahem – neví, zda má internet milovat nebo nenávidět. Na jednu stranu je to příležitost k novým příjmům, na druhé straně je to hrozba ztráty těchto příjmů (např. díky internetové telefonii). Firma neví, jestli má společnosti, jako je např. Tiscali nebo Czech OnLine, milovat jako své zákazníky, nebo nenávidět jako své konkurenty. Firma neví, jestli má budovat vlastní internetový obsah a vlastní internetové služby, nebo to nechat na jiných, dosavadní přístup je „tak i onak“. Kvůli spravedlnosti dodejme, že i ostatní velké evropské telecomy (British, Deutsche, France) si prošly podobným váháním. To už ale mají dávno za sebou a jejich současná strategie je jasná i ve středně až dlouhodobém výhledu a je koherentní.
Mají právo na tajemství
Domnívám se, že ČTc v současné době tuto strategii skutečně a intenzivně vytváří, to ovšem ještě neznamená, že bude rozumná a funkční. V posledních měsících ve firmě skutečně proběhly zásadní události, největší v celé novodobé historii: pohlcení Eurotelu, odchod minoritního vlastníka a kompletní obměna top managementu. Firma má navíc před sebou jasný impuls od svého vlastníka – být prodána v krátké době za co nejvyšší cenu. Po mnoha letech se tedy nalézá v konsolidované a přehledné výchozí pozici: jeden vlastník, žádná parciálně vlastněná dcera.
O něco přehlednější je také domácí telekomunikační trh. „Viditelnost“ týkající se hlavních trendů (kam kráčí internet, e-business, internetová telefonie, wireless LANs, wireless broadband atd.) je podstatně lepší než např. před dvěma roky. Pokud hodlá stát Český Telecom v krátké době (rok, maximálně dva) prodat, je nekomunikativnost firmy v otázce budoucích záměrů bohužel omluvitelná. Chci-li hledat kupce, nebudu vytrubovat záměry firmy přes média.
Přestaňme být nezaujatým Portugalcem a vraťme se zpět do situace českých uživatelů, kteří s Telecomem žijí po generace v jedné domácnosti. Měli bychom toužit pouze po jediném – aby se státu podařilo jej co nejdříve plně privatizovat, tj. prodat zahraničnímu zájemci souběžně s oddělením poslední míle (local loop unbundling) a následným ukončením všech protekcionisticko-regulačních zásahů.
