Zvonící mobil je pro některé jedince výzvou, na kterou musí reagovat. Jak jste na tom vy? Přijmete hovor uprostřed diskuse s kamarádem? Reagujete na zvonící telefon během nakupování v obchodě? Dokáže vám vyzvánějící mobil pokazit milostný akt?
Před nedávnem jste si mohli na Mobilmanii přečíst článek věnovaný používání mobilního telefonu v kině a na dalších veřejných místech. Pod článkem se rozhořela zajímavá diskuse, v níž zazněla široká škála názorů. I z diskuse bylo patrné, že každý vidíme mantinely slušného „mobilního chování“ trochu jinde. Zatímco někteří se necítí dobře při volání z vozu tramvaje, jiní běžně telefonují v čekárně u zubaře.
Jeden z názorů v diskusi zněl: „Telefonovat znamená mluvit a pro mluvení platí jasná pravidla z doby dávno před vynálezem mobilu: v divadle se nemluví, v kině taky ne, v tramvaji, v restauraci nebo v čekárně je normální, aby lidé mluvili mezi sebou, tak proč by nemohli telefonovat?“ (zkráceno)
Právě toho se týká má dnešní otázka. Začnu však tím, že se pokusím demonstrovat čtyři situace ze života. Na rozdíl od minulého článku však budou následující scénáře pouhou fikcí.
Scénář první
Jdete po ulici a potkáte známého, kterého jste několik měsíců neviděli. Bouřlivě se přivítáte a zapředete tradiční bezobsahový, o to však vřeleji vedený dialog:
- Tak co, jak se vede?
- Není to špatné, díky, a co ty?
- Jojo, díky, nestěžuji si. A co vlastně teď děláš?
- Ale znáš to, hledám práci, chodím po konkurzech, je to trochu na hlavu, už mě to pomalu přestává bavit. Najít práci není jednoduché, však to znáš. Nebo ne? Děláš někde?
- Ne ne, já jsem ještě ve škole.
- Neříkej?! Tak to se máš? A kde vlastně studuješ? Já myslel, že už to máš hotové?
- No, před rokem jsem dodělal inženýra, ale rozhodl jsem se pokračovat ve studiu, takže teď jsem momentálně na... (tadadadadáááá, tadadadadáááá, tadadadadáááá)
Vašemu příteli zvoní mobil. Přítel tradičně zpanikaří, přestane vnímat vaši promluvu a přijme hovor. Stalo se vám někdy něco podobného? Přijali byste hovor na místě svého přítele?
Scénář druhý
Přicházíte do obchodu s klenoty a hodláte zakoupit zlatý prstýnek pro svou přítelkyni. Na druhé straně pultu se k vám blíží prodavač:
- Dobrý den, co si přejete?
- Sháním nějaký prstýnek. Zřejmě zlatý.
- To je pro vás?
- Ne ne, pro slečnu. Ale vůbec nevím, jakou velikost.
- No, máme tyhle a tyhle, tak se na ně podíváme. (prodavač vytáhne dvě kazety s prstýnky, začnete si je prohlížet)
- Já bych nejradši nějaký lehký, úzký, aby nebyl příliš masivní, a ideální by bylo, kdyby na sobě měl... (tadadadadáááá, tadadadadáááá, tadadadadáááá)
Prodavači zazvoní mobil. Vytáhne jej zpod pultu, zjistí, že mu volá jeho kamarád, přijme hovor a zapřede diskusi o programu pro dnešní večer. Stalo se vám někdy něco podobného? Přijali byste hovor na místě prodavače?
Scénář třetí
Rozhodl jste se, že po několikaleté známosti požádáte svou dívku o ruku. Před nedávnem jste viděl romantický černobílý film pro pamětníky a rozhodl jste se zahrát na elegána Oldřicha Nového. Pokleknete k dívčiným nožkám a pohlédnete jí do očí. Dojatým hlasem a s tlučícím srdcem promluvíte:
- Janičko, rád bych ti něco řekl.
- Opravdu? Tak jen do toho, jsem připravena!
- Myslím si, že si spolu dobře rozumíme a že je nám spolu dobře.
- Hm...?
- No a tak jsem si říkal, že bychom mohli pokročit trochu dál.
- Hořím napětím!
- Chtěl bych se tě zeptat, jestli bys... (tadadadadáááá, tadadadadáááá, tadadadadáááá)
Vaší přítelkyni zazvoní mobil. Přítelkyně se zatváří trochu rozpačitě, pak nasadí dokonce velmi vzácný provinilý výraz, který tak moc milujete, a se zahihňáním přijme hovor. Stalo se vám někdy něco podobného? Přijali byste hovor na místě své přítelkyně?
Scénář čtvrtý
Je večerní máj, lásky čas. Vzduch je prosycen vůní rozkvetlých stromů, nebe je plné hvězd. Vracíte se s přítelkyní z romantické večere pod širým nebem. Vlahý jarní vánek si pohrává s jejími vlasy. Sexuální napětí mezi vámi se dá krájet. Čím blíže jste domovu, tím více vás ovládá. Jste doma:
- rozrážíte dveře
- v objetí se dopotácíte do ložnice
- zuřivě ze sebe strháváte svršky
- povalíte přítelkyni na postel a... (tadadadadáááá, tadadadadáááá, tadadadadáááá)
Zvoní vám mobil. Nejdříve ho ignorujete a pokračujete v tom, co jste tak hezky začali. Zvonění ale stále neutichá. Nemáte na výběr, přijmete hovor. Volá šéf. Připomíná vám důležitost schůzky, která vás druhý den čeká. Opustíte ložnici. Když se po chvíli vrátíte, přítelkyně spí. Stalo se vám někdy něco podobného? Přijali byste hovor vy?
Jak jsem naznačil v úvodu, čtyři výše uvedené scénáře jsou vymyšlené (a jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi je čistě náhodná). Záměrně jsem se snažil reakce některých účastníků přehnat, abych lépe vynikla negativní stránka jejich počínání.
Je známo, že mnohým lidem vadí, když jim někdo jiný skočí do jejich řeči. Netaktní přerušení vaší promluvy asi opravdu není známkou vybraného chování příslušného diskutéra, nicméně občas se s ním každý z nás setká.
Přeruší-li naši rozmluvu nějaká živá bytost, vnímáme to nelibě. Naproti tomu je-li tímto narušitelem mobilní telefon, mnozí lidé jej za to neodsoudí, naopak mu začnou věnovat veškerou pozornost a příchozí hovor přijmou.
Názor z diskuse, který jsem si dovolil ocitovat v úvodu článku, se zamýšlel nad existencí pravidel pro mluvení a doporučoval jejich převzetí i v oblasti telefonování. Pravidlem pro mluvení je i nepřerušovat druhého, hovoří-li a není-li přerušení nezbytně nutné. Platí toto pravidlo i v případě, kdy se netaktně zachová zvonící telefon a kdy se pokusí přerušit probíhající osobní rozhovor?
Diskuse: Jaký je váš názor? Je slušné přijmout hovor, když zrovna mluvíte s někým osobně? Nebo je to slušné jen někdy? Jak posuzujete chování telefonistů v našich scénářích? Kde leží hranice, před níž hovor přijmout lze, zatímco za kterou se už jedná o nevychovanost? Má u vás vyšší prioritu probíhající osobní dialog nebo příchozí telefonní hovor?
