Inovovat už současně velmi dobře vybavené smartphony je „trochu“ problém. Výrobci se někdy uchylují ke zhoršování specifikací, aby je mohli další rok zase „vylepšit“, resp. vrátit na úroveň dvě generace starého modelu. A nebo u těch nejdražších modelů nabízejí funkce, které jsou jaksi „navíc“. Jen fajn je mít, ale že bychom je vyloženě potřebovali, to se o nich rozhodně říci nedá. Proč pak platit za něco, co vlastně u smartphonu vůbec nevyužijete?
Vybrali jsme nejvíce přeceňované parametry smartphonů, které nemusí být tak užitečné, jak se na první pohled zdají.
Displeje QHD+
Displeje s rozlišením QHD+ jsou dnes běžnou záležitostí. Když se před lety objevily displeje s rozlišením 2 560 × 1 440 pix, mnozí je viděli jen jako mezikrok k ještě jemnějším displejovým panelům. Když dnes vybíráte mezi nejvýkonnějšími smartphony, Full HD+ se může zdát jako nedostatečné rozlišení.
Jenže nepsaným standardem je jemnost displeje 300 ppi, která je při běžné pozorovací vzdálenosti pro lidské oko naprosto dostatečná. Zobrazovaný obraz se tak jeví jako přirozeně ostrý a bez vizuálních nedostatků. A tuto metu překonávají i displeje Full HD+ při úhlopříčce přes 6,6 palců, tak k čemu potřebujeme QHD+?
Jedním příkladem za všechny může být Galaxy S25 Ultra, u něhož jsem až při psaní článku zjistil, že mám po celou dobu nastavené rozlišení Full HD+. A na kvalitu zobrazování si rozhodně nemohu stěžovat. Ví to samozřejmě i výrobci, proto u displejů QHD+ nabízejí možnost režimu s nižším rozlišením, což má určitý vliv i na výdrž. Velký displej s vysokým rozlišením a jasem na maximum, to je pro baterii opravdu velká zátěž.
Samsung Galaxy S25 Ultra je jeden z telefonů, který má ve výbavě displej QHD+. Když však běží delší dobu na nižším rozlišení Full HD+, nevšimnete si prakticky žádných vizuálních rozdílů
Nemluvě o tom, že aplikace a hry jsou vyvíjeny maximálně pro cílové rozlišení Full HD+. Cokoliv navíc je zbytečné. Jistě, steramovaný obsah si můžete pustit ve 4K i na podporovaném smartphonu, jenže ten pravý zážitek se dostaví až u televize. Na malém mobilním displeji detaily navíc často ani nedokážete ocenit.
Pokračování 2 / 8
Obnovovací frekvence 144 Hz
Není to tak dávno, co jsme u smartphonů řešili pouze úhlopříčku, rozlišení či maximální jas displeje. První telefon se 120Hz displejem byl oznámen v roce 2017, ovšem, až když došlo o dva roky později k premiéře OnePlus 7 Pro, uvědomili si i ostatní hráči na trhu, že se jedná o nastupující trend. Výhoda byla hned zřejmá, špatně optimalizované nadstavby při vyšší obnovovací frekvenci působily plynuleji. Platilo to i pro animace, čímž se vizuálně „zrychlilo“ celé uživatelské rozhraní.
Zhruba do roku 2020 byla obnovovací frekvence 120 Hz určena jen nejvybavenějším telefonům, postupně se rozšířila i do střední třídy. Jenže spousta uživatelů nedokáže rozdíl mezi 90 a 120 Hz rozlišit. Herní mobily se pak pyšní 144Hz obnovovací frekvencí, která je v mnoha případech zbytečná. Čím je obnovovací frekvence vyšší, tím je opět větší zátěž na baterii. Navíc vyšší frekvence některé hry stejně vůbec nepodporují.
90Hz OLED displej je plynulejší než 120Hz LCD, 120Hz OLED je zase plynulejší než 144Hz LCD. Nezáleží jen na obnovovací frekvenci, ale také na displeji. Ale na pohled stejně mnoho lidí nepozná rozdíl
Výrobci tomu však jdou naproti a do telefonů integrují i určitou formu adaptivní obnovovací frekvence. Telefon běží na nastavené frekvenci, ale pokud přestane detekovat pohyb rozhraní nebo dotyky na displej, obnovovací frekvence poklesne.
Jestli máte v telefonu vyšší počet fixních obnovovacích frekvencí, můžete si sami otestovat rozdíly ve vnímání frameratu. V testu však nejsou vždy dostupné „blízké“ hodnoty, tedy 90 a 120 Hz či 120 a 144 Hz, u nichž je srovnání nejdůležitější. Navíc, není 120 Hz jako 120 Hz. AMOLEDy v tom mají velký náskok, LCD displeje tahají za kratší konec.
Pokračování 3 / 8
Extrémní hodnoty jasu
Displeje s jasem až 6500 nitů? Výrobci telefonů šroubují uváděný maximální jas displeje do závratných výšin, je to ale samozřejmě úplný nesmysl. Ve specifikacích uvádějí pro uživatele nic neřešící parametr „peak brightness“, což je však úplně něco jiného, než jas displeje v automatickém režimu (tzv. mód HBM – High Brightness Mode) nebo jas displeje, který ručně nastavíte na maximum, alias typický jas.
Jas 4500 nitů? Jen marketing. Displej se k této hodnotě při běžném používání ani nepřiblíží
Telefony byste rozhodně neměli vybírat podle toho, jak velký u nich výrobci uvádějí „peak brightness“. Zatímco před lety tento údaj prakticky nikoho nezajímal, dnes se čínské značky snaží tento parametr zvyšovat, co to dá. Nereflektuje však jas celého displeje, ale teoretický maximální jas malého místa – třeba i jednoho pixelu – v kontrolovaném prostředí při sledování HDR obsahu. Kdyby měl totiž displej skutečně jas 4500 nebo 6 500 nitů, mizela by vám baterie přímo před očima.
K čemu je tedy parametr „peak brightness“? Existuje prakticky jen kvůli marketingu, běžné uživatele nezajímá.
Pokračování 4 / 8
Bezdrátové nabíjení
Před pár lety bylo bezdrátové nabíjení funkcí, jejíž absence se u recenzí telefonů objevovala v nejvyšších patrech deklarovaných „záporů“. Zdálo se, že snad všichni chtějí nabíjet bezdrátově, přesto se tato možnost do dnešních dní používá jen u těch nejvybavenějších zařízení. Myšlenka je skvělá: nemusíte hledat zamotané kabely, „šetříte“ systémový konektor a vlastně stačí jen telefon položit na podložku. A když už by Androidy mohly dostat magnetické nabíjení Qi2 ve stylu iPhonů (včetně magnetického profilu), nikomu se do toho nechce.
Jenže bezdrátové nabíjení je téměř ve všech případech pomalejší než dobíjení přes kabel. Pokud si nevystačíte se základními 15 nebo 25 watty, potřebujete speciální podložku přímo od výrobce určenou pro rychlé bezdrátové nabíjení (až 100 W). A to je většinou dalších několik tisíc korun, pokud podložku vůbec seženete. A jestli nepoužíváte magnetické pozicování, kdy je telefon umístěn přesně na cívce, může se stát, že, když se k telefonu opět vrátíte, zjistíte, že se téměř nedobil. Nebyl totiž na podložce či ve stojánku umístěn úplně přesně.
Bezdrátové dobíjení je pomalé. Může být rychlé, ale potřebujete k tomu drahou podložku přímo od výrobce. Není jednodušší (a také levnější a rychlejší) připojit k telefonu kabel a dobít jej „po staru“?
Bezdrátové nabíjení není energeticky zrovna dvakrát efektivní. V celém řešení je třeba počítat se ztrátami, a svou roli v tom hraje i nabíjecí čas. Když chcete telefon co nejrychleji a co nejvíc dobít, sáhněte po kabelu.
V anketě jsme se ptali, jestli používáte bezdrátové nabíjení:
Pokračování 5 / 8
Ultrarychlé dobíjení přes kabel
Když chcete dobít telefon, mělo by to být rychle, ale nic se nesmí přehánět. V posledních letech je na trhu vidět závod o to, kdo do mobilů dostane energii co nejrychleji. Dnes je rekordem 320W dobíjení, které z nuly na sto dobije 4 420 mAh baterii za čtyři a půl minuty. Samotné nabíjení na maximu neběží celou dobu, ale jen zlomek času, jinak je dobíjení pomalejší, ale stále velmi rychlé. Jenže je to funkce, kterou potřebujeme?
Nabíjení telefonu hodinu a půl, to už se moc nenosí. Ale nestačila by třeba půlhodina? V průběhu obědové pauzy telefon dobijete více než dostatečně, ale zase nejdete do žádných extrémů. Plné dobití baterie za pět, sedm či dvanáct minut je sice fajn, ale musí mít zákonitý dopad na životnost baterie. A když už jsme u toho, už stejně nezáleží na tom, zdali je to pět, sedm nebo dvanáct minut. Důležité je, že to není hodina.
Detaily 320W rychlonabíjecí technologie SuperSonic Charge od Realme. I to je však zatím jen jako ukázka, a nikoliv standardem běžných telefonů
Výrobci mají implementované ochranné mechanismy a různá přídavná řešení a technologie, fyziku však neošálí. Větší proudy či napětí z dlouhodobého hlediska baterii samozřejmě v určité míře škodí. Je jen otázkou času, než budou dopady vidět i na výdrži na jedno nabití či na „zdravotním stavu“ baterie. Zde je ukazatelem udržení 80 % původní kapacity baterie, v čemž je nejdále Vivo, Oppo a OnePlus. Tyto značky se na tuto metu dostanou až po 1600 nabíjecích cyklech, což je až dvojnásobek oproti běžným telefonům, a to při využití rychlého dobíjení. Jakmile budou v EU povinně vyměnitelné baterie (od roku 2027), bude to úplně něco jiného, a ultrarychlé nabíjení budeme brát všemi deseti.
Pokračování 6 / 8
108 a 200 Mpx fotoaparáty
Čím více megapixelů v mobilu, tím jsou fotografie kvalitnější – tak to už dávno neplatí. V uplynulých několika letech byl u fotomobilů vidět velký vzestup v rozlišení hlavních snímačů. Opustily se tradičně používané 12Mpx snímače, a do mobilů se dostaly 48, 50 či 64Mpx fotoaparáty. Jenže na špici se prosadily 108 či 200Mpx snímače. Všechny mají stejnou vlastnost – v základu spojují více pixelů do jednoho, aby mohly pojmout více světla, třeba pro účely focení v noci. I přes větší počty megapixelů tak v základu stále fotíte na původní nižší rozlišení.
Od 108 a 200Mpx fotoaparátů se čekala fotografická revoluce, ale nestalo se tak. Výrobci zatím hledají důvody, kterými nás přesvědčit, že opravdu potřebujeme 200Mpx fotomobil. Jistě, fotit lze i na maximální rozlišení, takže za ideálních světelných podmínek dostanete fotku s větším množstvím detailů. Místo 5 MB má však výsledná fotografie často i přes 60 MB. A to je pro mnohé uživatele zbytečný luxus, ještě když mobilní výrobci „úspěšně“ z těch nejdražších telefonů odebrali microSD karty...
Toto je 200Mpx foťák od Samsungu. Spojuje až 16 pixelů do jednoho, má spoustu režimů a funkcí. Nebyl by ale pro smartphone raději vhodnější rovnou větší fotočip?
I tentokrát se potvrzuje, že megapixely nejsou všechno. Některé značky už pochopily, že udělají mnohem lépe, když telefon osadí větším snímačem. K čemu jsou pak snímače s ultrajemným rozlišením a miniaturními pixely, když jsou součástí „pidi“ fotočipu? A to nemluvíme o tom, že se jedná o fotoaparáty navržené „do dálky“. Tento typ snímačů má navíc problém s ostřením na krátkou vzdálenost, při focení detailů si telefony musí pomáhat laserem aby dobře zaostřily, jinak musíte přepnout na jiný objektiv.
Pokračování 7 / 8
8K videa
Za poslední tři roky mobilní čipsety pokročily natolik, že se součástí špičkových fotomobilů stává podpora videa v rozlišení 8K. Ta je v dnešním světě stále spíše diskutabilní. Na jednu stranu není důvod natáčet videa v tak vysokém rozlišení, pokud si je nemáte kde přehrát. Pokud ale máte doma 8K televizi, může být telefon jedním z dodavatelů obsahu. V tom případě si dokážu představit, že má natáčení 8K videí z dovolených smysl, i za cenu daleko větší náročnosti na paměť.
Jenže kolik procent uživatelů top smartphonů má dnes doma i 8K televizi? Pro většinu lidí je dnes podpora 8K videí absolutně zbytečný parametr. Navíc u snímkovací frekvence 24 fps je ze záznamu hodně poznat, že byl natočený na telefon, a často bez kvalitní stabilizace. Novější modely nabízejí 30 fps, ale zase to neplatí pro všechny výkonné smartphony.
Mnohem lépe se tak mnohdy jeví natáčení třeba 4K videí v 60 fps a s daleko kvalitnější stabilizací.
Pokračování 8 / 8
16GB nebo 24GB operační paměť
Kolik operační paměti vlastně telefon potřebuje? Čím více, tím lépe! Pro alespoň trochu náročnější uživatele zařízení s Androidem by mělo být základní metou alespoň 6 GB RAM. Tedy za předpokladu, že chcete smartphone, který má nějakou dobu vydržet. Pro cokoliv náročného, např. hraní her, streamování, sledování videí a běžnou práci by mělo být 8 GB RAM více než dostatečných.
Výrobci špičkových a herních telefonů se nám přitom snaží navodit dojem, že čím větší RAM, tím vše poběží plynuleji. V linuxových systémem platí otřepaná poučka „volná RAM = zbytečná RAM“, jenže mnohdy si telefon do operační paměti uloží všechno možné a paměť se stále ne a ne zaplnit. I pro hráče nejnáročnějších her by mělo být 12 GB RAM až až. Výrobci se však nezastavili a někteří z nich dokonce nabízejí až 24 GB operační paměti. Jenže proč byste měli mít větší operační paměť v mobilu než třeba v počítači? To prostě nemá logiku.
Všechno souvisí se vším. S umělou ztrátou microSD karet jsme si zvykli připlácet za větší kapacity úložišť, které jsou pro uživatele daleko důležitějším parametrem než operační paměť. U větších paměťových variant je navýšená interní paměť často doplněna i větší operační pamětí (opticky to přece vypadá lépe), za kterou samozřejmě připlácíte, ale ve většině případů ji nevyužijete.
Další přeceňované funkce smartphonů
- Virtuální operační paměť
- Umělá inteligence (bez podpory češtiny)
- Reverzní bezdrátové nabíjení (bez podpory MagSafe)
- Posedlost sklem na zadním krytu
- Výsledky benchmarků
Napadají vás další funkce u telefonů, které jsou zbytečné a výrobci o ně pouze opírají svůj marketing?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně