Autonomní vozy bez řidiče se budou muset vypořádat s jednou zvláštní překážkou – až příliš strojeně dodržují pravidla, poněvadž to jsou opravdu jen stroje.
Autonomní vozy bez řidiče se budou muset vypořádat s jednou zvláštní překážkou – až příliš strojeně dodržují pravidla, poněvadž to jsou opravdu jen stroje. Chybí jim lidský rozměr komunikace. O fenoménu se rozepsal New York Times, který cituje profesora z Wisconsinské univerzity Johna Leeho. Ten upozorňuje třeba na běžnou nonverbální komunikaci – oční kontakt, gestikulaci rukou aj. Člověk je zároveň přirozeně agresivnější, což nemusí být hned na škodu.
Letos v létě na kalifornské silnice vyrazila nová generace autonomních vozítek od Googlu. I když jsou už konstruovaná pro plně autonomní robotický provoz – nepočítá se ani s volantem, zatím to neumožňuje dopravní legislativa, a tak jízdu musí kontrolovat profesionální řidič.
Příkladem může být třeba vjezd na kruhový objezd. Zatímco lidský řidič zpravidla využije každé skuliny v provozu a na kruh vjede co nejdříve, robotické auto bude čekat dle předpisů zbytečně dlouho a ve špičkách bude blokovat provoz.
Podle některých teoretiků tedy může být v počátcích hlavní slabinou právě to, že bude chování autonomních vozů až příliš umělé. To by samo o sobě nebylo vůbec na škodu, problém ale spočívá v tom, že na to nejsou připraveni lidští účastníci provozu. Jsou to právě oni, kteří za roky testování vozů od Googlu způsobili všechny havárie. Minulý měsíc například řidič sedanu vrazil do autonomního vozu poté, co první vůz výrazně přibrzdil před přechodem.
Řešením tohoto nesouladu mezi čítankově korektním robotem a reálným člověkem by tak bylo snad pouze to, kdyby všechny vozy řídil robot a v rámci připravovaných protokolů vzájemné komunikace V2V by všichni bezdrátově koordinovali jízdu s okolím a s počítačovou přesností by optimalizovali veřejnou dopravu. Z provozu by tedy zcela vypadl složitě vypočitatelný lidský faktor, se kterým si chytrý autonomní vůz asi neporadí nikdy, protože jednoduše není člověk.
