Je dobře, že je více nadějných cest, jak firmu prodat. Cena potom může být vyšší. Ovšem v prodeji pevnolinkového operátora by cena určitě neměla být pouze jediným kritériem.
Český Telecom je jedním z posledních českých privatizačních restů; kdyby byl celý prodán už před pěti lety, bylo by dnes asi o něco lépe. Z toho vychází většina názorů a komentářů na prodej domácího telekomunikačního giganta, které přetrvávají dodnes: čím dříve, tím lépe, zbavme se jej co nejrychleji. Nicméně to už nyní neplatí – Český Telecom se především díky tomu, že zcela pohltil svou cennou dceru Eurotel, stal natolik atraktivním cílem, že místo „raději dříve než dobře“ dnes platí opak.
Prodává se budoucnost
Debaty o tom, zda se docílí lepší cena při prodeji Českého Telecomu na kapitálových trzích nebo přímo strategickému zájemci, jsou pouze cvičením v umění debatovat a není potřeba je brát příliš vážně. Může se sice zdát podivné, že ani při nasazení tisíců dobře placených poradců a analytiků není možné přesně odhadnout cenu firmy, ale je tomu skutečně tak. Jakkoli jsou aktiva firmy velmi přesně zhodnocená, je to ten menší faktor, který tvoří výslednou cenu – větší část totiž vytváří „budoucnost“. Zájemce sice platí za současnost, ale kupuje si ve skutečnosti budoucnost: představu o tom, kolik mu bude subjekt v příštích deseti, dvaceti letech vynášet, či jak se bude vyvíjet jeho hodnota (pokud se jedná o finančního investora, který chce firmu znovu prodat).
Dobře si pamatujeme velké kotrmelce telekomunikačního trhu před pěti lety – rekordní zisky a pak zase rekordní ztráty, z dnešního pohledu až bláznivě proinvestované stovky miliard při nákupech frekvenčního spektra a podobně. Dnes mají telecomy zase rekordní zisky, ale budoucích pět až deset let je právě tak jako dříve naprosto neprůhledných: nelze odhadnout vývoj technologií (např. Wi-Fi, VoIP) ani trhu (např. Skype). Dnes jsou neohroženými vládci trhu mobilní operátoři – právě tak, jako jimi před deseti lety byli pevnolinkoví operátoři, a kde je jim dnes konec. Proto není možné dnes seriózně odhadnout, jaký způsob prodeje přinese více peněz. Kolik má některý ze strategických zájemců nastaveno jako své maximum, možná v této chvíli neví ani on sám, tak moc je i obchod na těchto úrovních ovlivňován momentálními popudy a rozhodnutími.
Proto situace, ve které se ponechávají otevřené oba konce, tedy prodej strategickému zájemci i přes burzu a ve které vláda lavíruje a zvyšuje napětí, není důkazem její bezradnosti, ale je to naopak běžný postup v případě, že chcete prodat něco cenného, o co je slušný počet seriózních zájemců (údajně sedmnáct). Není teď potřeba enormně spěchat, situace na telekomunikačním trhu je nejlepší za poslední čtyři roky. I když je zřejmě pravda, že na prodej je nyní ta nejlepší doba, domnívám se, že to ještě nějakou dobu vydrží (měsíce, nikoli roky). Jak je vidět, lavírování nese i výsledky – švýcarský Swisscom jako první ze strategických investorů vyjádřil velmi jasně svůj silný zájem o tuto firmu. To není obvyklé, zájemci většinou nějaká explicitní vyjádření do médií nepouštějí, nesnaží se odkrývat karty ani míru svého zájmu. Dalšími zájemci jsou např. Vodafone a Orange, ale ti svůj zájem nedeklarují tak hlasitě.
Na vysátí nebo na rozvoj?
Pokud jsem výše psal, že diskuse, zda bude více peněz z prodeje stratégovi než na burze, je pouhým věštěním, zdá se, že si v tvrzení „raději dobře než dříve“ odporuji. Jak dopředu vědět, co je to „dobře“?
V debatách o výhodnosti prodeje Telecomu se stále uvádí jediné kritérium, a tím je cena. To jistě platí v případě Eurotelu – ten ať si koupí kdo chce a dělá si s ním co chce, hlavně ať zaplatí co nejvíc. Konkurence v mobilní telefonii je taková, že se snadno vypořádá s tím, co bude nový vlastník s Eurotelem provádět. Není to ale pravda v případě druhé poloviny firmy, vlastního Českého Telecomu. Pokud by tato firma skončila v nějakých „pochybných“ rukách, mohlo by to mít nesmírně nepříjemný dopad na miliony spoluobčanů, kteří jsou nuceni využívat služby této firmy, neboť nemají jinou možnost (zejména se jedná o vytáčené připojení k internetu).
Český Telecom se jistě dá koupit na vysátí: zájemce bude lákat jeho vysoké cash flow, tedy koupí firmu na dluh (koupí a vzápětí dostane zpět peníze zadlužením), dále zredukuje náklady na minimum a investice do vývoje na nulu. Během pár let dostane z vytvořené hotovosti zbytek investice snadno zpět i se ziskem a nakonec zbylé kousky (např. infrastrukturu) ještě výhodně rozprodá místním zájemcům. Český Telecom lze koupit i jako dočasný přívažek: kupujeme firmu kvůli Eurotelu, tj. pevnolinkového operátora rychle oddělíme a prodáme komukoli, třeba nějaké kazašské mafii. Ale firma se určitě dá prodat i na rozvoj: k dalším investicím a dalšímu rozvoji. Pevnolinkové telecomy nejsou nutně dinosaury před vyhynutím, jak ukazuje např. Deutsche Telecom, který hraje nejen ve své zemi roli pozitivního tržního a technologického hybatele.
Není přitom pravda, jak se nás občas snaží někdo ujišťovat, že vláda nemá při prodeji možnost ovlivňovat, že prostě musí dát přednost tomu, kdo zaplatí nejvíc, a to, co bude dál s firmou, už není její věc. Stanovení dalších podmínek a kritérií při takovém prodeji je možné a běžné; je pochopitelně obtížné je přesně kvantifikovat (u peněz je to jednodušší) a ještě horší je jejich plnění následně smluvně zajistit – a nejhorší je pak toto plnění vynutit. Prodávající by ale měl toto přinejmenším veřejně deklarovat – to, že miliony občanů závislých v některých službách na Českém Telecomu vůbec nevědí, jaký s ním má stát další záměr, je špatné, ba skandální – a při prodeji se o splnění tohoto záměru alespoň silně pokusit.
