Jak jsme slíbili, tak jsme učinili – o nejednoznačnosti zákona o rozhlasových a televizních poplatcích 252/1994 Sb. jsme informovali ministra informatiky – Vladimíra Mlynáře. Jaký je jeho pohled na věc, co se bude dít dál a kdo měl tedy pravdu? To se dozvíte v našem článku.
Dopis ministrovi Mlynářovi
Vážený pane ministře,
obracím se na Vás jako novinář a jako občan České republiky, kterého by mohly postihnout, stejně jako ostatní uživatele Internetu, negativní důsledky nejednotného výkladu sporných ustanovení Zákona o rozhlasových a televizních poplatcích 252/1994 Sb.
Jedná se o ustanovení §1, který stanovuje podmínky výběru rozhlasového a televizního poplatku. Tato část výše zmíněného zákona dává poměrně odůvodněně vzniknout domněnce, že zákon 252/1994 Sb. zakládá povinnost všem občanům ČR platit rozhlasové a televizní poplatky také za připojení k Internetu, neboť, alespoň v případě Českého rozhlasu, se dá počítač se zvukovou kartou, reproduktory (či sluchátky) a připojením k Internetu považovat za: "zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání bez ohledu na způsob příjmu." Uživatel Internetu, který prostřednictvím něj Český rozhlas neposlouchá, by tak podle tohoto ustanovení přesto musel platit rozhlasový poplatek. To je ale dle mého názoru naprosto absurdní situace, neboť většina uživatelů Internetu v ČR Český rozhlas přes Internet neposlouchá, nehledě na tom, že jim rychlost jejich připojení mnohdy ani reálnou možnost využití této možnosti neposkytuje.
Zákon 252/1994 Sb. však obsahuje i další body, jejichž výklad je více než sporný. Je to teoretická možnost výběru televizního poplatku od uživatelů Internetu, kterou však částečně vylučuje fakt, že Česká televize na Internetu nevysílá všechny své pořady.
Další sporné ustanovení se však týká také toho, zda mobilní telefon s možností příjmu FM rádia (např. Nokia 8310) je či není: "telekomunikační zařízení určené výhradně k jinému účelu než k příjmu vysílání Českého rozhlasu a České televize," což by jej podle §1, odstavce 4, písmena B zařazovalo do kategorie zařízení, za která se rozhlasový poplatek odvádět nemusí. Problém je však v tom, že mobilní telefon s FM přijímačem plně vyhovuje ustanovení §1, odstavce 1, zatímco naplnění podstaty tvrzení odstavce 4, písmene B již není tak jednoznačné.
Vzhledem k tomu, že podle mých informací, zatím neexistuje normativní výklad výše uvedených ustanovení (tedy soud v této otázce zatím neřešil žádný spor), chtěl bych Vás, jako ministra informatiky, jehož posláním je právě podpora informatizace naší společnosti, aby využil svého práva zákonodárné iniciativy a prosadil do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR novelu zákona 252/1994 Sb., která by opravila veškerá výše uvedená sporná ustanovení. Podle mého názoru totiž smysl, nebo chcete-li "duch," tohoto zákona nespočívá v tom vybírat poplatky za internetové vysílání ČRo a eventuelně ČT, nýbrž vybírat poplatky za ty způsoby šíření veřejnoprávního rozhlasu a televize, za které musejí tyto instituce platit přenosové cesty - tedy šíření pomocí rozhlasových vysílačů a eventuelně satelitního vysílání.
TIP: Článek rozebírající podrobně nejednoznačná ustanovení zákona 252/1994 Sb. naleznete zde.
Odpověď ministra Mlynáře
Právně je věc skutečně nejednoznačná. Záleží na výkladu § 1 odst.1 a 2 z. č. 252/1994, který definuje televizní, resp. rozhlasový poplatek a s tím související odst. 4, který z předchozí definice televizního a rozhlasového přijímače vyjímá telekomunikační zařízení určená výhradně k jinému účelu než k příjmu vysílání Českého rozhlasu a České televize.
Existují dva rozdílné výklady. Oba vychází z § 1 odst. 1 a 2, přičemž jeden přihlíží navíc k odst. 4 a druhý nikoli. To znamená, že podle jednoho výkladu je např. počítač s televizní kartou televizním přijímačem a dle druhého nikoli. Komplikovaná je také dikce odst. 4: "výhradně k jinému účelu", která má za následek nejasné vymezení předchozího, neboť např. pokročilé telefony typu Nokia jsou doslova multifunkční.
Osobně se ale domnívám, že zdravy rozum jasně říká, že za PC se poplatky platit nemohou. Osobně jej ostatně také neplatím. Formálně má zmíněny zákon v gesci Ministerstvo kultury ČR (odbor hromadných sdělovacích prostředků), které se bohužel k této věci dosud nepostavilo jasně. Upozorním na věc osobně ministra Dostála.
Co bude dál
Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v našem předchozím článku a i v odpovědi ministra informatiky je jasné, že zákon 252/1994 Sb. potřebuje novelu, která by odstranila veškeré možné pochybnosti vznikající při výkladu ustanovení §1. Spoléhat se na to, že Český rozhlas či Česká televize podá na nějakého občana žalobu pro neplacení rozhlasových či televizních poplatků a soud vydá normativní výklad výše zmíněných sporných ustanovení je nepřípustné, neboť by se také mohlo stát, že se normativního výkladu v dohledné době nedočkáme a nebude tedy jasné, jestli za Internet a za mobilní telefon s rádiem máme platit koncesionářské poplatky či nikoliv. Cesta novely je tedy mnohem schůdnější. Tu by mohla parlamentu předložit vláda, což je také důvod, proč jsme se obrátili na ministra informatiky, jehož resortu se tato problematika dotýká a následně na ministra kultury, jehož ministerstvo má na starost hromadné sdělovací prostředky.
Dokud ovšem nevstoupí v platnost ona kýžená novela, platí to, co jsme psali v minulý týden v článku na toto téma, což ve svém stanovisku ostatně potvrdil i ministr informatiky, Vladimír Mlynář. Neexistuje žádný normativní výklad, který by říkal: „Ano, za Internet plaťte,“ nebo „Ne, za Internet platit nemusíte.“ Pokud tedy platit budete, děláte to možná zbytečně, a pokud platit nebudete, porušujete tím možná zákon 252/1994 Sb. (a to zcela nezávisle na tom, kolik právníků se staví za ten či onen výklad, tedy pokud to nejsou soudci).
