S navigací Mio C710+ jsme vyrazili daleko na sever a při testování s ním najeli více než devět tisíc kilometrů. Připravili jsme rozsáhlé uživatelské zkušenosti.
Tak jak je to? Mio je na jedné straně jednoúčelová navigace a v předchozí kapitole přitom tvrdím, že jeho software vychází z iGo 2006? Přesně tak. Mio C710+ je totiž postaveno na systému Windows CE, který se používá právě pro jednoúčelové mašinky. Z vývojářského hlediska je přitom velmi blízko známému systému Windows Mobile. Není proto velký problém programy pro něj upravit. Jiný model značky Mio využívá třeba Dynavix ve svém navigátoru Cube Alpha (recenze).
Před cestou jsem jen sbalil síťovou a CL nabíječku, anténu-drátek pro příjem dopravních informací RDS-TMC, držák a pouzdro. Pro propojení s počítačem jsem používal stejný kabel jako k turistickému Garminu Legend – standardní USB. Nic ani nebylo potřeba dlouze konfigurovat. Mio stačilo zapnout a jet. Protože jsem nebyl prvním majitelem tohoto kusu, nemusel jsem ani čekat na první delší inicializaci spojení s GPS satelity.
CL nabíječka (kroucený kabel je výhodný) • 2× drátek antény pro příjem RDS-TMC • USB kabel
Z vlastních zásob, z jednoho staršího kapesního počítače, jsem pro Mio přibral ovládací pero. I když je navigační program celkem dobře připraven pro ovládání prsty, s použitím tenkého pera je ovládání mnohem pohodlnější. Například při hledání cíle přímo v mapě jsou prsty hodně neohrabané.
Pouzdro pro Mio
Vlastně ještě jednu změnu jsem udělal. Ke standardnímu mužskému hlasu, kterému soukromě přezdívám CML (znáte Návštěvníky, ne?), jsem přes počítač z iGo 2006 přidal ženu Zuzanu. Její hlas je pro mě mnohem příjemnější. Tato operace ale není podporovaná výrobcem.
Držák drží, ale vrže
Mio používá nejčastější typ univerzálního držáku na čelní sklo auta, na který lze u mobilních zařízení narazit. Na jedné straně je přísavka, na opačné samotný odnímatelný držák, uprostřed tvarovatelný „husí krk“. Na přísavku nemohu vrhnout žádné křivé slovo. Na svém místě po celou cestu naprosto spolehlivě držela. Ani s jejím následným odejmutím od skla nebyly žádné problémy.
Mio upevněné v držáku
Držák je pouze pasivní, Mio se do něj zacvakne. Je to trochu otrava, protože potom do navigátoru musíte zespodu připojit kabel nabíječky a anténu RDS-TMC. Uživatelsky mnohem pohodlnější je, když jsou kabely stále zapojeny v držáku a připojením se spojí s navigací. Pro připojení konektoru MiniUSB jsem navíc často spotřeboval i druhý pokus, dával jsem ho obráceně.
Čelisti držáku • husí krk • přísavka
Umístění obou konektorů ve spodní části Mia mi přišlo trochu nepraktické. Důvod? Navigaci nelze opřít o palubní desku, minimalizovat tím zaclonění výhledu a také vibrace, ke kterým při jízdě někdy dochází. Konektory takové poloze vadí, navigace musí být kvůli nim posazena výš a volně – bez opření. Lepší by bylo, kdyby konektory byly vpravo a panel s ovládacími tlačítky na levé straně.
Konektory na spodní části • resetovací přepínač
Vibrace navigátoru při jízdě nejsou výrazné. Krev mi ale pilo jemné praskání v husím krku. Tady jsem vždy s Miem nervózně kroutil, aby tyto zvuky ustaly. Trochu pomohlo předepnutí pružného držáku pomocí natáhnutého kabelu CL nabíječky. Rozhodně ale nejde o vlastnost právě testovaného kusu, je to odvěký problém této konstrukce držáku. Setkal jsem se s ním už u několika různých navigací a mobilů, které spojovala jediná společná vlastnost: držák „husí krk“.
Menším problémem je také kontrolka aktivního Bluetooth. Je tak jasná, že její bliknutí nepřehlédnete, zejména v noci. Nedá se vypnout, někteří uživatelé ji proto přelepují.
Čtyřicet je na hranici, ale stačí
Citlivost GPS přijímače je vynikající, jako u ostatních navigátorů s čipem Sirf Star III. Se ztrátou signálu jsem se potýkal jen v tunelech, jinak držel jako přibitý. Pokud jde o tunely, kterých jsem si v Norsku užil několik set kilometrů, hodila by se trochu delší předvídavost Mia. Po pár set metrech vždy zahlásilo, že signál GPS byl ztracen. Stačilo by ještě nějakou dobu vydržet se simulací poslední známé rychlosti.
Mio dokáže navigovat i bez připojené CL nabíječky, vydrží v chodu i na interní baterii. Po přibližně dvou až třech hodinách začne křičet o přísun energie, i potom se ale bez ní ještě chvíli obejde.
V recenzi jsme se pozastavili na maximální podporovanou provozní teplotou – čtyřiceti stupni Celsia. Jiné jednoúčelové navigace mají totiž tuto hranici posazenou výš. Ale i když testované Mio tento svůj limit jistě mnohokrát překročilo, na provozu se to nijak neprojevilo (pokud tedy důsledkem nebylo několik zatuhnutí, které popisuji dále). Čtyřicet stupňů se sice zdá hodně, ale představte si rozpálenou palubní desku, na kterou stále svítí slunce. Tady ani klimatizace moc nepomůže.
Trochu přeskládat ovládání
Většina funkcí při navigaci se ovládá prostřednictvím dotykového displeje. Stačí prstem sáhnout na softwarové tlačítko nebo na určenou plochu. Čtyři funkce jsou navíc vyvedeny do hardwarových tlačítek na pravém boku. Displej je dostatečně jasný, bylo na něj vidět i v oslňujících slunečných dnech. Díky antireflexní úpravě povrchu se v displeji neodráží okolí.
K displeji nemám žádné připomínky
Ovládání Mia vám více přiblíží video.
O vypínači nemá smysl dlouze diskutovat, užitečné je i tlačítko pro vstup do hlavní nabídky navigačního programu. I u něj bych ale přivítal možnost nastavení jiné funkce, konkrétně přepínání mezi pohledem na mapu a navigačním zobrazením. Na nic jiného jsem ho stejně nepoužil, a když je náhodou potřeba jít do hlavní nabídky, existuje k tomu softwarové tlačítko.
Článek pokračuje v další kapitole: ovládání, stabilita, zobrazení, volba cíle
