Pokud budu chtít v Česku tarif s neomezeným voláním a SMS a 10 GB mobilních dat, zaplatím – například u firmy O2 – 1699 korun měsíčně. O pár kilometrů dál v sousedním Rakousku u společnosti Drei zaplatím za 17 GB dat, neomezené volání a psaní SMS zpráv 13,60 eur, tedy zhruba 370 korun. Také v dalších státech jsou ceny tarifů podobné spíše těm rakouským než českým.
Ondřej Malý (obr: ČTÚ)
Rozdíly v tom, co za své peníze dostanete v jednotlivých zemích EU, jsou skutečně velké. Je pravda, že podle všech dostupných srovnání, jak toho, které dělá pravidelně Strategy Analytics, tak toho od Van Dijk, jsou ceny v ČR vyšší. Ve srovnání od Van Dijku se doslova píše, že „bez ohledu na zařízení používané k přístupu k mobilnímu internetu jsou ceny v České republice systematicky výrazně vyšší, než je průměr EU 28.“ S Maltou, Řeckem, Slovenskem a Bulharskem patříme mezi nejdražší země v Evropě.
Čím to je?
Důvodů, proč se český trh vyvinul tak, jak se vyvinul, je několik. První je, že v roce 2000, kdy mohl do ČR přijít čtvrtý mobilní operátor na kmitočtech určených pro sítě 3G, vláda rozhodla, že se prodají pouze tři licence a nikoli čtyři tak, jako například v Německu, Rakousku, Dánsku, Švédsku, Itálii, Británii a dalších zemích. To zabránilo vstupu dalšího hráče na trh ještě v době, kdy byla šance získat zajímavé zákazníky přirozeným růstem a nikoli „přetahováním“ od konkurence.
Druhý důvod je, že všichni čeští operátoři jsou nebo donedávna byli součástí velkých operátorských skupin a jejich managementy tak nejsou autonomní. Podle srovnání Digital Fuel Monitoru dravější a menší operátoři prodávají osmkrát více dat za 35 EUR než ti, kteří jsou součástí velkých skupin s významným byznysem v oblasti pevného internetu. I kdyby se tedy zdejší management rozhodl být odvážný, musí si s každým „svým“ rozhodnutím dojet pro požehnání do Bonnu nebo do Londýna.
Třetím důvodem je, že český trh je charakteristický obrovskými cenovými rozdíly mezi byznysovými zákazníky a státní správou na straně jedné a domácnostmi volajícími za veřejně dostupné tarify na straně druhé. Obrazně řečeno, pokud máte IČO a aspoň pár SIMek, dostanete se pohodlně na výše zmíněné rakouské ceny, respektive spíš níže, ostatně neobvyklé zjevně nejsou ani nabídky neomezeného volání, SMS a internetu za 350 korun, jak je vidět díky Registru smluv, do kterého státní organizace vkládají své smlouvy s operátory.
No a někdo zuřící konkurenční boj na korporátním trhu zaplatit musí, aby mohlo třeba O2 napsat do svých výsledků za první tři kvartály, že „zatímco mobilní výnosy ze smluvních služeb v rezidentním segmentu pokračují v růstu, vlivem konkurenčních tlaků výnosy v segmentu firemních zákazníků nadále klesají.”
Čtvrtým důvodem pak je, že nově vstupující společnost na český trh PPF se rozhodla nejít do aukce nových kmitočtů samostatně jako čtvrtý hráč, ale raději si pořídit již etablovanou firmu – Telefóniku O2. Logicky pak nemůže působit na trhu jako dravý vyzyvatel, zvlášť když by hrozilo, že by si vyššími datovými limity mohla kanibalizovat výnosy ze segmentu pevných linek.
No a pátým důvodem je, že regulátor v zásadě až do nástupu současného předsedy dělal vše pro to, aby nedělal pokud možno nic.
Je v souvislosti s cenovými rozdíly mezi byznysovými a „obyčejnými“ zákazníky pravda, že pokud chcete, aby vám operátor „vylepšil“ ceny za služby, stačí mu pohrozit, že chcete přejít ke konkurenci? Nebo to funguje jen u velkých ryb, jejichž účty se pohybují v řádu tisíců?
Ano, sociální sítě jsou plné příběhů, kdy si lidé vyjednali lepší tarif tím, že aktivně vyjednávali. Nemusíte být jen „velké ryby“. Ale otázkou je, jestli je to tak správně. Jestli je správně, že tu stále máme to, co nazval už před šesti lety kolega Jiří Peterka „bagdádským tržištěm“.
Co se týče mobilních dat samotných, nejsou balíčky s nabídkou několika desítek megabytů dnes již spíš výsměchem zákazníkům a přežitkem z dob minulých? Vodafone na svých stránkách u 100 MB balíčku uvádí, že je „ideální pro vyřizování e-mailů“, u 250 MB zase, že je „ideální pro občasné prohlížení webu a Faceboku“. Kdo ale mobilní data někdy využívá, ví, že obě tvrzení jsou tak trochu přitažená za vlasy.
Ano. Balíčky pro nefiremní zákazníky jsou skutečně nastavené na internet, jaký byl v roce 2003. Dnes už na internetu opravdu neděláme jen „vyřizování e-mailů“ nebo „občasné prohlížení webu a Facebooku“, ačkoliv si operátoři nechávají zpracovávat bláznivé studie, které nás v tom mají utvrdit. Nejvtipnější je, že si to v zásadě operátoři i uvědomují, protože lidem, co si u nich kupují třeba jejich IP televizi, radí, aby ji provozovali na pevné lince, protože na mobilní síti by je to vyšlo na moc peněz. Třeba televizi od T-Mobile není možné sledovat na vlastní síti operátora, protože by zákazník zaplatil několik tisíc korun měsíčně.
Zbytek rozhovoru najdete na E15.cz
