Mobilní výrobci nám často vnucují funkce, které vlastně ani nepotřebujeme. Proč platit za něco, co vlastně u smartphonu nechce nebo vlastně vůbec nevyužijete? Inovovat už současně velmi dobře vybavené smartphony je „trochu“ problém. Výrobci se často uchylují ke zhoršování specifikací, aby je mohli další rok zase „vylepšit“, resp. vrátit na úroveň dvě generace starého modelu. A nebo u těch nejdražších modelů nabízejí funkce, které jsou jaksi „navíc“. Jen fajn je mít, ale že bychom je vyloženě potřebovali, to se o nich rozhodně říci nedá.
Vybrali jsme sedm nejvíce přeceňovaných parametrů smartphonů, které nemusí být tak užitečné, jak se na první pohled zdají.
QHD+ displeje
Displeje s rozlišením QHD+ jsou dnes zcela běžnou záležitostí. Když se před lety objevily displeje s rozlišením 2 560 × 1 440 pix, mnozí je viděli jen jako mezikrok k ještě jemnějším displejovým panelům. A když dnes vybíráte mezi nejvýkonnějšími smartphony, Full HD+ se může zdát jako nedostatečné rozlišení. Nepsaným standardem je jemnost displeje 300 ppi, která je při běžné pozorovací vzdálenosti pro lidské oko naprosto dostatečná. Zobrazovaný obraz se tak jeví jako přirozeně ostrý a bez vizuálních nedostatků. A tuto metu překonávají i Full HD+ displeje při úhlopříčce přes 6,6 palců, tak k čemu potřebujeme QHD+ displeje?
Samsung Galaxy S23 Ultra je jeden z telefonů, který má ve výbavě QHD+ displej. I když však běží delší dobu na nižším rozlišení Full HD+, nevšimnete si prakticky žádných vizuálních rozdílů. Potřebujeme tedy vlastně QHD+ displeje?
Jedním příkladem za všechny může být třeba 14 denní používání Galaxy S23 Ultra, u něhož jsem až při psaní článku zjistil, že mám po celou dobu nastavené rozlišení Full HD+. A na kvalitu zobrazování si rozhodně nemohu stěžovat. Ví to samozřejmě i výrobci, a tak u QHD+ displejů nabízí možnost režimu s nižším rozlišením, což má nezanedbatelný vliv na výdrž telefonu na jedno nabití. Velký displej s vysokým rozlišením a jasem na maximum, to je pro baterii opravdu velká zátěž.
Nemluvě o tom, že aplikace a hry jsou vyvíjeny maximálně pro cílové rozlišení Full HD+. Cokoliv navíc je zbytečné. Jistě, steramovaný obsah si můžete pustit ve 4K i na podporovaném smartphonu, jenže ten pravý zážitek se dostaví až u televize. Na malém mobilním displeji detaily navíc často ani nedokážete ocenit.
144Hz obnovovací frekvence
Není tomu ještě tak dávno, co jsme u smartphonů řešili pouze úhlopříčku, rozlišení či maximální jas jejich displeje. První telefon se 120Hz displejem byl oznámen v roce 2017, ovšem, až když došlo o dva roky později k premiéře OnePlus 7 Pro, uvědomili si i ostatní hráči na trhu, že se jedná o nastupující trend. Výhoda byla hned zřejmá, špatně optimalizované nadstavby při vyšší obnovovací frekvenci působily plynuleji, což platilo i pro animace, čímž se vizuálně „zrychlilo“ celé uživatelské rozhraní.
Zhruba do roku 2020 byla 120Hz obnovovací frekvence omezena jen na nejvybavenější telefony, postupně se rozšířila i do střední třídy. Jenže spousta uživatelů nedokáže rozlišit rozdíl mezi 90 a 120Hz obnovovací frekvencí. Herní mobily se navíc ještě pyšní 144Hz obnovovací frekvencí, která je však v mnoha případech zbytečná. Čím rychlejší obnovovací frekvence, tím větší zátěž na baterii. Jenže, i když si nastavíte 120 Hz, nemusí to být výhra. Existují totiž mobilní hry, které tuto frekvenci nepodporují, a zobrazují jen v 60 Hz.
90Hz OLED displej je plynulejší, než 120Hz LCD, 120Hz OLED je zase plynulejší, než 144Hz LCD. Nezáleží jen na obnovovací frekvenci, ale také na displeji. Mnoho uživatelů také mezi dvěma blízkými režimy (90/120 Hz a 120/144 Hz) nepozná rozdíl
Výrobci tomu však jdou naproti a do telefonů integrují i určitou formu adaptivní obnovovací frekvence. Telefon běží na nastavené frekvenci, ale pokud přestane detekovat pohyb rozhraní nebo dotyky na displej, obnovovací frekvence poklesne. Pokud máte v telefonu vyšší počet fixních obnovovacích frekvencí, můžete si i sami otestovat, rozdíly ve vnímání frameratu. V testu však nejsou vždy dostupné „blízké“ hodnoty, tedy 90 a 120 Hz či 120 a 144 Hz, u nichž je srovnání nejdůležitější. Navíc, není 120 Hz jako 120 Hz. AMOLEDy v tom mají velký náskok, LCD displeje tahají za kratší konec.
Bezdrátové nabíjení
Před pár lety bylo bezdrátové nabíjení funkcí, jejíž absence se u recenzí telefonů objevovala v nejvyšších patrech deklarovaných „záporů“. Zdálo se, že snad všichni chtějí nabíjet bezdrátově, přesto se tato možnost do dnešních dní používá jen u těch nejvybavenějších zařízení. Idea je skvělá - nemusíte hledat zamotané kabely, „šetříte“ systémový konektor a vlastně stačí jen telefon položit na podložku. A nic víc, tedy zdánlivě...
Jenže, je tu i druhá strana mince. Bezdrátově nabíjení je téměř ve všech případech pomalejší, než dobíjení přes kabel. Pokud si nevystačíte se základními 15 Watty, potřebuje speciální podložku přímo od výrobce určenou pro rychlé bezdrátové nabíjení (až 100 W). A to je většinou investice až v hodnotě několika tisíc korun (pokud podložku vůbec seženete). A pokud nepoužíváte magnetické dobíjení, kdy je telefon umístěn přesně na cívce, může se stát, že, když se k telefonu opět vrátíte, zjistíte, že se dobil třeba jen minimálně. Nebyl totiž na podložce či ve stojánku umístěn úplně přesně.
Bezdrátové dobíjení je pomalé. Může být rychlé, ale potřebujete k tomu drahou podložku přímo od výrobce. Není jednodušší (a také levnější a rychlejší) připojit k telefonu kabel a dobít jej „po staru“?
Bezdrátové nabíjení energeticky není zrovna dvakrát efektivní. V celém řešení je třeba počítat se ztrátami, a svou roli v tom hraje i nabíjecí čas. I když používám telefon s bezdrátovým nabíjením, často potřebuji nabít co nejvíce procent baterie za co nejméně času, a v tom (u většiny zařízení) exceluje právě dobíjení přes kabel. Marně si vzpomínám, kdy jsem u svých či testovaných telefonů použil bezdrátové dobíjení z nuly na sto. Za poslední dva roky možná ani jednou, a to mi rukou prošly desítky telefonů.
Ultrarychlé dobíjení přes kabel
Když chcete dobít telefon, mělo by to být rychle, ale nic se nesmí přehánět. V posledních letech je na trhu vidět závod o to, kdo do mobilů dostane co nejrychlejší nabíjení. V době psaní článku je rekordem 300W dobíjení, které z nuly na sto dobije 4 200 mAh baterii za 5 minut. I přesto, že bereme jako nepsaný standard spíše 5 000mAh akumulátor, je to skvělý výsledek. Samotné nabíjení navíc na maximu neběží celou dobu, ale jen zlomek času, jinak je dobíjení pomalejší, ale stále velmi rychlé. Jenže, je to funkce, kterou potřebujeme?
Nabíjení telefonu hodinu a půl, to už se moc nenosí. Osobně bych si však vystačil s dobíjením, který by trvalo okolo půl hodiny. V průběhu obědové pauzy telefon dobijete více než dostatečně, ale zase nejdete do žádných extrémů. Plné dobití baterie za pět, sedm či dvanáct minut je sice fajn, ale musí mít zákonitý dopad na životnost baterie. A když už jsme u toho, už vlastně ani nezáleží na tom, zdali je to pět, sedm nebo dvanáct minut...
Kdy se honba za ultrarychlým nabíjením zastaví? Asi až tehdy, až dojde k nějaké nehodě... 300W dobíjení ve smartphonu je absolutní zbytečnost, mnozí si vystačí s 50 Watty
Výrobci mají implementované ochranné mechanismy a různá přídavná řešení a technologie, fyziku však neošálí. Větší proudy či napětí z dlouhodobého hlediska baterii samozřejmě v určité míře škodí. Je jen otázkou času, než budou dopady vidět i na výdrži na jedno nabití či na „zdravotním stavu“ baterie. Zde je ukazatelem udržení 80 % původní kapacity baterie, v čemž je nejdále Vivo a Oppo. Tyto značky se na tuto metu dostanou až po 1 600 nabíjecích cyklech, což je až dvojnásobek oproti běžným telefonům, a to při využití rychlého dobíjení.
108 a 200 Mpx fotoaparáty
Čím více megapixelů v mobilu, tím kvalitnější fotografie - tak to už dávno neplatí. V uplynulých několika letech byl u fotomobilů vidět velký vzestup v rozlišení hlavních snímačů. Opustily se tradičně používané 12Mpx snímače, a do mobilů se dostaly 48, 50 či 64Mpx fotoaparáty. Jenže na špici se prosadili 108 či 200Mpx snímače. Všechny mají stejnou vlastnost - v základu spojují více pixelů do jednoho, aby mohly pojmout více světla, třeba pro účely focení v noci. I přes větší počty megapixelů tak v základu stále fotíte na původní nižší rozlišení.
Od 108 a 200Mpx fotoaparátů se čekala fotografická revoluce, ale nestalo se tak. Výrobci zatím hledají důvody, kterými nás přesvědčit, že opravdu potřebujeme 200Mpx fotomobil. Jistě, fotit lze i na maximální rozlišení, takže za ideálních světelných podmínek dostanete fotku s větším množstvím detailů. Místo 5 MB má však výsledná fotografie často i přes 60 MB. A to je pro mnohé uživatele zbytečný luxus, ještě když mobilní výrobci „úspěšně“ z těch nejdražších telefonů (kde najdete 200Mpx foťáky) odebrali microSD karty...
Toto je 200Mpx foťák od Samsungu. Spojuje až 16 pixelů do jednoho, má spoustu režimů a funkcí - nebyl pro smartphone raději vhodnější rovnou větší fotočip?
I tentokrát se potvrzuje, že megapixely nejsou všechno. Některé značky už pochopily, že udělají mnohem lépe, když telefon osadí větším snímačem. K čemu jsou pak snímače s ultrajemným rozlišením a miniaturními pixely, když jsou součástí „pidi“ fotočipu? A to nemluvíme o tom, že se jedná o fotoaparáty navržené „do dálky“. Tento typ snímačů má problém s ostřením do blízky, při focení detailů tak musíte přepnout na jiný objektiv. A to je „inovace“, kterou rozhodně nepotřebujeme.
8K videa
Za poslední tři roky mobilní čipsety pokročily natolik, že se stále běžnější součástí špičkových fotomobilů stává podpora 8K videí. A ta je v dnešním světě stále spíše diskutabilní. Na jednu stranu není důvod natáčet videa v tak vysokém rozlišení, pokud si je nemáte kde přehrát. Pokud ale máte doma 8K televizi, může být telefon jedním z dodavatelů obsahu. V tom případě si dokážu představit, že má natáčení 8K videí z dovolených větší smysl, než, když bych měl doma „jen“ 4K televizi. A to i za cenu daleko větší náročnosti na paměť.
Jenže, kolik procent uživatelů top smartphonů má dnes doma i 8K televizi? Jako by nestačilo, že cena této televize startuje na stejné částce jako špičkové smartphony (a šplhá se mnohem výše). Pro většinu uživatelů je dnes podpora 8K videí absolutně zbytečný parametr. Navíc, u snímkovací frekvence 24 fps je ze záznamu hodně poznat, že byl natočený na telefon, a často bez kvalitní stabilizace. Novější modely nabízejí 30 fps, ale zase to neplatí pro všechny výkonné smartphony.
Mnohem lépe se tak mnohdy jeví natáčení třeba 4K videí v 60 fps a s daleko kvalitnější stabilizací.
16GB nebo 24GB operační paměť
Kolik operační paměti vlastně telefon potřebuje? Čím více, tím lépe! Pro alespoň trochu náročnější uživatele zařízení s Androidem by měla být základní metou alespoň 6GB RAM. Tedy za předpokladu, že chcete smartphone, který s vámi „nějaký ten pátek“ vydrží. Pro cokoliv náročného, např. hraní her, streamování, sledování videí a běžnou práci by měla být 8GB RAM více než dostatečná.
Výrobci špičkových a herních telefonů se nám přitom snaží navodit dojem, že čím větší RAM, tím vše poběží plynuleji. V linuxových systémem platí otřepaná poučka „volná RAM = zbytečná RAM“, jenže mnohdy si telefon do operační paměti uloží všechno možné, jenže paměť se stále ne a ne zaplnit. I pro hráče nejnáročnějších her by měla být 12GB RAM až až. Jenže ani u toho se výrobci nezastavili, a někteří z nich dokonce nabízejí až 24GB operační paměť. Jenže, proč byste měli mít větší operační paměť v mobilu, než třeba v notebooku či v počítači? To prostě nemá logiku.
Jenže, všechno souvisí se vším. S umělou ztrátou microSD karet jsme si zvykli připlácet za větší kapacity úložišť, které jsou pro uživatele daleko důležitějším parametrem, než operační paměť. U větších paměťových variant je navýšená interní paměť často doplněna i větší operační pamětí (opticky to přece vypadá lépe), za kterou samozřejmě připlácíte, ale v drtivé většině případů ji nevyužijete.
Nekupujte telefony kvůli funkcím, které nepotřebujete.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium
