I mobily mají své příběhy, stejně jako jejich majitelé. V některých se sami uvidíte, jiným těžko uvěříte.
Tomáš Baránek: Můj spolujezdec nesedává na sedadle, ale bývá magnetickou silou přisát k palubní desce. Občas promluví, občas naslouchá, chodí mu zprávy - jedu sám, ale auto je přesto plné lidí.
Před pár týdny jsem po dni schůzek jel z Prahy do Brna a dostal chuť si popovídat s živým mimozemšťanem, tedy rozumějte: člověkem, který opravdu nespěchá. Mému popisu vyhovoval jeden stopař u cesty (byl náhodou v zeleném!). Než jsem mu zastavil, raději jsem vypnul mobil, aby byl klid na přímou řeč.
Mladík doběhl k okýnku a nakoukl dovnitř. Než jsem ale stačil udělat rozšafné gesto, jeho palec ukázal dolů: „Aha, takže s váma nejedu. Díky.“ A měl se k odchodu. „Proč, prosím vás? Proč?“ volám za ním. „Máte mobil na palubní desce. Celou cestu byste telefonoval, posílal zprávy, smál se a hulákal. Nechci zemřít v telefonní budce.“ Rozloučil se ještě jednou a odešel ke krajnici zdvihnout palec někomu jinému.
Co naplat: a tak jsem vzal toho dalšího (byl v modrém). Ten se uvnitř moc nerozhlížel, vytáhl mobil a s konstatováním „Můžu tady telefonovat?“ se pustil do práce.
A tak jsme jeli domů dva; ale kupodivu, auto bylo jakoby prázdné.
