Po 14 letech s Androidem jsem přešel na iPhone. Co mě nejvíc pozitivně i negativně překvapilo?

Pokračování 2 / 4

Umřel ve mě geek

Android mě bavil z mnoha důvodů. Zpočátku jsem například všechny telefony (včetně recenzovaných) rootoval a užíval jsem si možnosti úplné nadvlády nad zařízením. Zkoušel jsem také alternativní ROMky – extrémem byl v tomto případě jeden týden, během kterého jsem jich na svém Samsungu vyzkoušel sedm. Každý den jednu.

Na Androidu mi vyhovovaly možnosti přizpůsobení. Líbilo se mi, že když mi z nějakého důvodu nevyhovuje ROMka od výrobce, tak ji mohu nahradit alternativou. Jenže bohužel ty alternativy měly docela často mušky i větší mouchy – občas něco nefungovalo, sem tam něco spadlo či přestalo nadobro fungovat.

Roky plynuly a já zjistil, že jsem zpohodlněl. Jak před časem napsal na svém blogu Martin Malý „umřel ve mě geek“. Po svém telefonu jsem začal požadovat především to, aby spolehlivě fungoval. Už jsem si ho nepřizpůsoboval podle sebe, ale já se začal přizpůsobovat tomu, co mi naservíroval výrobce. Je to projev dospívání? Nebo stárnutí? Možná...

Mezitím si manželka pořídila iPhone 11. Často jsme se bavili o výhodách, které jí tento telefon přináší, a já postupně docházel k závěru, že by mi mohl vyhovovat také. Navíc na poli Androidu se už nedělo nic vysloveně zajímavého – zprvu překotný vývoj, kdy každá verze přinášela obrovskou hromadu novinek, se zpomalil a nové verze už ve mě nebudily tolik nadšení.

Proč jsem se rozhodl pro iPhone?

Když si manželka pořídila iPhone 15 Pro, půjčil jsem si její starou „jedenáctku“ na testování. Naznal jsem, že systém je i na více než čtyři roky starém smartphonu velmi dobře použitelný, a navíc i aktualizovaný, což je ve srovnání se světem Androidů docela příjemný rozdíl.

 Přechod z Androidu na iPhone

Stále jsem ale vyhlížel, zda nějaký výrobce nepřijde s telefonem, který by mě zaujal. Nestalo se tak. Neoslovil mě ani Nothing Phone se svítícími LED proužky, natož Samsung či Sony, kteří dle mého mínění vyrábějí stále ošklivější telefony. Ani Xiaomi, u kterého jsem zakotvil v posledních dvou případech, nepřineslo nic, co by mi sebralo dech.

Jedním ze základních požadavků byly hezké fotky. A to iPhone splňuje. Prakticky vždy, když se mi (například na sociálních sítích) líbila nějaká fotka a já se zeptal autora, čím ji fotil, zněla odpověď „iPhonem“. Ostatně i DxOMark, ať si o něm myslíme cokoli, to potvrzuje. iPhone 15 Pro je v jeho žebříčku na pěkném šestém místě.

Fenomén Dxomark. Stojí za ním jen kouzla a čáry, nebo důkladná měření?

Systém Android jsem znal prakticky do poslední skulinky systémového nastavení a cítil jsem jakousi vnitřní potřebu zkoušet a učit se nové věci. A tuto možnost mi iOS dává. Kromě toho jsem možná chtěl vystoupit i ze své komfortní zóny a sám sobě dokázat, že ještě nejsem starý páprda, který dožije s jedním telefonem až do důchodu.

Když žádný z výrobců nepřišel s ničím, co by mě dokázalo uchvátit, padlo v pondělí 17. června definitivní rozhodnutí. Objednal jsem si iPhone 15 Pro v titanové variantě se 128 GB interní paměti. Ve chvíli, kdy vzniká tento článek, ho používám patnáctý den, takže už uzrál čas podělit se o své dojmy a zkušenosti.

Pokračování 3 / 4

První dojmy

Hned na první dobrou mě zaujal poctivým zpracováním – na pohled i na dotek je prostě znát, že jsem si pořídil hodnotné zařízení. Velkou změnou pro mě byla obrazovka – zatímco Xiaomi 12 má displej po stranách zaoblený, což mi kdysi připadalo nesmírně „sexy“, iPhone 15 Pro má obrazovku plochou. A mohu konstatovat, že z hlediska práce na takovém displeji je toto řešení výrazně praktičtější.

Horko těžko jsem si zvykal na umístění fyzických tlačítek. Zatímco Xiaomi mělo tlačítka pro nastavení hlasitosti a zapnutí/vypnutí na pravé straně, iPhone má na pravé hraně jen tlačítko pro zapnutí, zatímco regulátory hlasitosti a akční tlačítko je na hraně levé. Zde mám subjektivní pocit, že se mi hlasitost během hovoru lépe nastavovala na Xiaomi.

Hodně se mi líbí displej. Ač jsem žil v představě, jak si mě Xiaomi 12 hýčká svým AMOLEDem, obrazovka iPhonu na mě opravdu silně zapůsobila. Dovolím si říci, že je na ní doslova radost pohledět. Nesrovnatelně lepší je pak podle mě Always on Display, který ani zdaleka nevybíjí baterii tak dramaticky, jako na Xiaomi.

Android versus iOS

Můj přechod na iPhone byl značně usnadněn tím, že jsem přecházel z Xiaomi. Tento výrobce kopíruje ve své grafické nadstavbě iOS tak vehementně, že některé prvky (např. Centrum ovládání) jsou prakticky zcela identické. V tomto případě jsem to měl určitě o poznání jednodušší než někdo, kdo přechází třeba z Pixelu či Motoroly.

V praxi jsem si potvrdil, že když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. Konkrétně mám na mysli ovládání gesty. Na Androidu jsem používal výhradně tlačítka (všem dobře známý trojúhelník, kolečko a čtvereček) v dolní navigační liště. Xiaomi sice nabízelo ovládání gesty, která jsem vyzkoušel, ale nevyhovovalo mi, takže jsem se vrátil k tlačítkům. Na iPhonu možnost tlačítek není, takže jsem se musel smířit s gesty. Na rozdíl od Xiaomi to šlo snadno – jsou totiž dost intuitivní a fungují opravdu skvěle.

Gesta v podání Xiaomi

Další věcí, která mě překvapila, je Face ID. Nevěřil jsem tomu, že existuje něco jednoduššího než přiložení bříška prstu na čtečku. Na Androidu lze sice používat odemykání na základě rozpoznání tváře, ale není možné ho využívat všude (například k přístupu do mobilního bankovnictví). Po patnácti dnech musím uznat, že používání Face ID je opravdu ještě o kousek jednodušší než otisk prstu.

 
Mých šest ploch s ikonami

S čím jsem naopak hodně bojoval, je umísťování ikon všech aplikací na domovské obrazovky. Ano, dají se smazat a dá se dokonce zakázat, aby to iPhone dělal. Lze také využívat Knihovnu aplikací, která funguje podobně jako seznam aplikací na většině telefonů s Androidem. Ale vadilo mi, že si nemohu libovolně umístit ikony na domovských obrazovkách, což na Androidu šlo zcela bez problémů. Naštěstí toto má údajně změnit připravovaný iOS 18.

Další překvapení starého Androiďáka

Jednou z prvních věcí, kterou jsem bezpodmínečně musel vyměnit, byla klávesnice. Prakticky od svých počátků s dotykovými telefony jsem si totiž zvykl používat klávesnice, na kterých se píše tahem prstu. Vyťukávání písmenko po písmenku mi připadá pomalé a nesmírně mě to rozčiluje. Naštěstí už iOS podporuje alternativní klávesnice, takže nebyl problém nainstalovat si Microsoft SwiftKey. A od iOS 18 by snad měla psaní tahem umět i nativní klávesnice, což určitě míním vyzkoušet. Co kdyby ji Apple udělal lepší než Microsoft, že?

Další velkou výzvou pro mě bylo nastavení vlastního tónu vyzvánění, SMS a budíku. Prostě nechci, aby můj telefon vydával stejné zvuky, jako miliony jiných! Na Androidu je to prosté: stačí (třeba přes kabel nebo stáhnout z internetu) do paměti uložit soubor ve formátu MP3 a nastavit ho jako příslušný zvuk.

Tady iOS trochu hází uživatelům klacky pod nohy, takže jsem musel hledat způsob, jak dostat do mobilu vlastní vyzvánění. Nejprve jsem zkusil cestu přes aplikaci Garage Band, později mi někdo poradil řešení přes iTunes. Obojí naštěstí fungovalo, takže požadavek, aby mě telefon budil mým oblíbeným songem, byl splněn. Překvapilo mě ale omezení délky vyzváněcího tónu na 30 sekund. Dosud nechápu, proč tomu tak je.

Pokračování 4 / 4

A ještě pár dalších překvapení

Zvykat si musím ještě na jednu věc. Pro zálohování fotek používám cloudové úložiště Dropbox. Důvodů je více – jedním z nich je, že se mi soubory automaticky synchronizují do počítače a na domácí diskové pole. Zatímco na Androidu mohla aplikace Dropboxu běžet na pozadí a zálohovala fotky, aniž bych na to musel myslet, na iOS ji musím spustit a počkat, až dokončí synchronizaci. Ale to není nic, co by se nedalo přežít.

 Android, nebo iOS?

Naopak věcí, která na iPhonu funguje skvěle, jsou notifikace. Nevím, jak je to na telefonech jiných výrobců, ale u Xiaomi byly notifikace tak trochu loterií. Když systém nějakou aplikaci ukončil, bylo po oznámeních. V iOS jsem zatím v tomto směru nezaznamenal ani sebemenší problém, takže mám neustálý přehled o všem, co se děje. Je pěkné, když věci prostě fungují!

Další věcí, která mě mile překvapila, je výdrž baterie na jedno nabití. Xiaomi 12 má baterii s kapacitou 4500 mAh a po dvou a půl letech se některé dny sotva dožil večerního nabíjení. Ani předtím nebyla výdrž silnou stránkou tohoto jinak povedeného telefonu. iPhone 15 Pro má 3274mAh baterii, a přestože ho používám výrazně intenzivněji, zatím se nestalo, že by po celodenním provozu šel na nabíječku s méně než 40 %. Fakt nechápu, jak se tohle Applu povedlo. Asi dobrá optimalizace.

Hodnocení po patnácti dnech

Po patnácti dnech musím konstatovat, že jsem s iPhonem 15 Pro naprosto spokojený. Telefon běží plynule, nikde se nic nezasekává ani nezadrhává (což se bohužel na Androidu občas stávalo i u vlajkových lodí), všechno funguje tak, jak by mělo. Určitě nepociťuji žádný diskomfort, ani nemám pocit, že by mi iPhone házel klacky pod nohy.

Přidanou hodnotou vystoupení z mé komfortní zóny je možnost objevovat něco nového. Zhlédl jsem už několik desítek videí s různými tipy a triky a občas jsem byl hodně překvapený. Někdy to byly maličkosti, jako je možnost nastavit si intenzitu jasu svítilny, jindy pokročilejší záležitosti, jako jsou zkratky a automatizace (takže mi teď například telefon při západu slunce hlásí „Začíná noc!“ jako ve filmu RRRrrrr !!! :-D).

V tuto chvíli je asi ještě brzy na to, abych soudil, zda je lepší Android, nebo iOS. Zatím jsem nedospěl do fáze, kdy bych se sám sebe nechápavě ptal „Jak jsem mohl vůbec používat něco s Androidem?“ Ale stejně tak zatím nebyl důvod uvažovat o návratu zpět.

Ano, nemohu rootovat či instalovat alternativní ROMky, ale to jsem poslední roky stejně nedělal. A myslím, že se obejdu i bez možnosti instalace aplikací mimo oficiální repozitář – ani k tomu jsem zejména v poslední době neměl moc důvodů.

Jak jsem uvedl výše, určitě mi přechod usnadnila skutečnost, že jsem předtím používal telefon Xiaomi, jehož prostředí velmi okatě kopíruje některé prvky a funkce z iOS. Každopádně přechod to nebyl bolestivý a v tuto chvíli bych svůj aktuální stav označil jako velkou spokojenost, lehké nadšení a obrovskou chuť učit se nové věci.