„Slyším, jak mi zvoní telefon. Než se však ke svému přístroji dostanu, najednou je klid. Ne však na dlouho – právě započalo mnou nenáviděné prozvánění…“
„Tydli-dydli-tydli…,“ slyším, jak mi zvoní telefon. Než se však ke svému přístroji dostanu, najednou je klid. Ne však na dlouho – právě započalo mnou nenáviděné prozvánění… „Ještě tak,“ říkám si, „že to nezačalo před chvilkou, kdy jsem měl důležitou schůzku.“
Pokud jste se s tímto termínem (a hlavně problémem) dosud nesetkali, buďte jen rádi. Jedná se totiž o akci, kdy jedinec postupně vytočí telefonní čísla osob, která má ve svém seznamu. Nemyslete si, že „telefon nechá dlouho zvonit“! Ba právě naopak – snaží se, aby telefon zazvonil jen jednou (event. na velmi krátkou chvíli). Tady totiž hrozí, že byste mohli hovor přijmout. A to on nechce. Vždyť i malá chvilka postačí k tomu, aby se majiteli telefonu na displeji objevil zmeškaný hovor… A taky aby si trochu vychutnal část své melodie.
Jak jsem se zmínil na začátku, ten první „hovor“ neznamená nic. Protože je prozvoněno několik desítek lidí, začne se „oplácet“. Za chvíli „poškozený“ „projede“ svůj telefonní seznam. A tak vzniká řetězová reakce. Kdo to zná, tak ví, že „být prozvoněn“ v tu (ne)pravou chvíli – např. při zkoušení (školáci mi jistě dají za pravdu) nebo důležitém rozhovoru není moc příjemné. Můžete sice namítnout, že telefon se dá v těchto situacích vypnout, nebo alespoň ztišit vyzvánění, ale… komu se chce mobil při každé příležitosti vypínat?
Pro někoho možnost, jak ušetřit… Ano, i touto činností se dá kromě užití dobré zábavy (jak pro koho) ušetřit. Někteří mí známí např. praktikují to, že se domluví na nějakou akci a jako „startovací signál“ si zvolí prozvonění. To beru – domluvili se, jejich věc. Když jim to nevadí a neobtěžují tím ostatní, ať se prozvání třeba o půlnoci.
Další lidé jsou „vyčíhováci“ a pro ušetření kreditu někoho prozvoní, ten jim zavolá zpět, „cože to chtějí“. Tato praktika se vesměs provozuje (a má úspěch) u mladých a neostřílených majitelů mobilů. Než se z toho poučí, předplacený kredit jim pěkně ubude.
No a poslední skupina jsou lidé, kteří považují ono prozvánění za zábavnou činnost – nevím, co je zábavné na zbytečném zvonění telefonu ve dvě hodiny ráno.
Jak se proti tomu bránit? Ono se řekne, bránit. Ale jak? Nejprve si musíte uvědomit, jaké máte známé – a zda se s nimi dá rozumně domluvit. Pokud máte důvtipné přátele, pak jim dejte najevo, že vám prozvoňování není příjemné. Když jim to jednou řeknete a nebudete jejich prozvánění oplácet, mělo by jim to dojít. Pokud však prozváníte také, nepočítejte s tím, že budou u vás při procházení seznamem dělat výjimku – to se vám setsakramentsky vrátí. A zrovna při té nejnevhodnější situaci. Víte, čert nikdy nespí…
Nejlepší ze všeho je asi prevence – dávat telefonní číslo pouze důvěryhodným osobám. Jedna věc je však dát své číslo vybraným lidem, a druhá věc zjistit, že ho mají i lidi, které vůbec neznáte (ale poznáte). Předávací pošta funguje potichu, jistě a rychle. I já se podivil, když jsem zjistil, kdo všechno má mé číslo (ale to už sem patří jen tak okrajově). Ale zase si nemyslete, že váš obchodní partner nemá na starosti nic jiného, než vás prozvánět.
Pokud si už s prozváněči nebudete vědět rady, zkuste jednoduchou, ale velmi účinnou metodu. Volající moc nadšeni nebudou, protože tady budou lítat kredity… Když několikrát použijete hlasovou schránku (např. vypnete telefon) v době, kdy začne první vlna zvonění, po nějaké době zjistíte, že prozváněčů je čím dál míň. Ale jsou zde i stinné stránky – v té době může zrovna volat člověk, který má „čisté plány“ – bohužel hlasová schránka jej zkasíruje také, v tom je riziko. Ale účinnost je velká – sám mám odzkoušeno.
Když se na tento problém podíváme pozpátku, tak si někteří řeknou „vždyť je to prkotina“. Ale tady platí, že opakovaný vtip není vtipem dvojnásob. Nemluvě o tom, že prozvánění nemá žádný logický smysl – když jsem se zeptal lidí, proč to dělají, tak nejčastější odpověď na tuhle otázku bylo: „Protože to je fajne!; Baví mě to.; apod.“
Věřím, že těm, kdo mají mobil jenom pro zábavu, se může prozvánění zdát zábavné. Už ne tak pro ty, kteří telefon potřebují ke své práci a ustavičné a zbytečné zvonění je při práci ruší. Já osobně nechápu, když si člověk koupí mobil za šest tisíc, ale „nemá“ tři koruny, aby zavolal nebo napsal zprávu. K čemu mu pak ten telefon je?
Abych to shrnul třemi větami: Prozvoňování tady bylo, je a bezesporu bude. Snažme se, aby bylo v menší míře! Záleží jen a jen na lidech (tedy na nás), jak budou ctít a respektovat soukromí ostatních.