Mobilní telefony jsou stále větším strašákem pro učitele. Mobily nejen zbvoní, ale kvůli mobilům studenti nedávají pozor v hodinách. Je možné mobily ve školách zakázat? Provedli jsme malý výzkum na jedné střední škole.
Zvoní. Profesor vstupuje do třídy čítající 27 studentů. Pronese obvyklou větu: „Dobrý den, posaďte se,“ a pokyne rukou studentům, aby si sedli. Zapíše do třídnice a začne s výkladem nové látky. Po chvíli však znovu zvoní… Tentokrát je to však mobilní telefon jednoho ze studentů.
Kolik mobilů dnes sedí v lavicích Mobilní telefony se v současné době stávají velkým problémem hlavně na středních školách a středních odborných učilištích. V mnoha případech se v jedné třídě najde i více jak polovina studentů, kteří vlastní mobilní telefon. Pro příklad, v třídě, kterou jsme převážně použili pro náš průzkum, vlastní telefon 23 z 27 studentů. Zdá se vám to moc? Pokud ano, tak věřte tomu, že jsou i třídy, kde mají mobilní telefon opravdu všichni studenti.
Nejčastěji se objevují Nokie 5110/3210/3310, Siemens C25/C35i/M35i, Alcately a Ericsson A1018. Tyto telefony jsou pro studenty (či jejich rodiče) cenově dostupné a některé z nich umožňují výměnu krytů a nahrání vlastního loga či vyzvánění, což je pro mladé lidi velice populární funkce. Fakt č. 1 – mobilních telefonů na školách je mnoho a operátoři s tím moc nepočítají. Na námi testované škole vlastnilo mobilní telefon odhadem okolo tří set studentů (škola jich dohromady měla přes 650) a občas se stávalo, že občas prostě nešlo telefonovat.
Ptáte se, proč se stávají mobily na školách velkým problémem? Vraťme se tedy k naší modelové situaci. Telefon začne zvonit uprostřed hodiny. Je to situace nanejvýš rušivá, obzvláště při zkoušení nebo písemné prácí, a někteří profesoři na ni mohou reagovat i poměrně podrážděně (a není se čemu divit).
Před časem se na většině středních škol po celé ČR rozpoutala diskuse o tom, zda zakázat studentům nošení mobilních telefonů do škol či nikoliv. Někteří profesoři, obzvláště ti, kteří špatně snášejí zvonící telefony uprostřed vyučování, se jednoznačně postavili za tuto myšlenku. Kromě toho, když takový student nechává svůj telefon v šatně v aktovce (třeba při hodinách tělocviku), tak mu jej lehce může někdo ukrást. Taková škoda se pak může klidně pohybovat i ve výši nad deset tisíc, neboť někteří rodiče svým ratolestem věnují i mobily jako Nokia 7110/8210 nebo dokonce Nokia 8850.
A co na to MŠMT?
Fakt č. 2 – nošení mobilních telefonů do školy nelze studentům zakázat. Se školou je to stejné jako s jakýmkoliv jiným místem. Z právního hlediska vám prostě nikdo nemůže zakázat na tom či onom místě používat váš soukromý majetek (samozřejmě s určitými výjimkami jako jsou zbraně, apod., které stanoví zákon). Když by školy zakázaly studentům mobily, tak co by to bylo příště?! Kalkulačky, bílé bundy nebo tašky přes jedno rameno?
Existuje tu však řešení jiné – zakázat používání mobilních telefonů ve vyučovacích hodinách přímo ve školním řádu. Ale co když student používá svůj mobil místo kalkulačky? Fakt č. 3 – používání mobilů lze zakázat školním řádem, ale ten se touto problematikou v současné době většinou moc nezabývá.
Zatím jsem tu mluvil jen o tom, jak profesorům vadí, když si některý student zapomene vypnout vyzvánění na svém telefonu (každému z nás se to může stát, že občas zapomene) a ten mu pak začne zvonit uprostřed hodiny, ale to se ve skutečnosti stává málo kdy. Mobilní telefony přinesly do škol jiný, daleko závažnější, problém. Zkusíme teď popsat průběh hodiny u profesora, který své žáky nedokáže zaujmout či dostatečně zaměstnat. Taková hodina totiž probíhá zhruba takto:
Ve třídě panuje mírný hluk. Vyučující profesor občas třídu napomene, aby se utišila a věnovala se probírané látce. Někteří studenti si povídají, jiní hrají piškvorky nebo si čtou noviny a časopisy. Asi tak polovina třídy si na svém mobilu hraje hada, píše textovky (někdy si dokonce píší i studenti mezi sebou ve třídě) nebo zkouší, zda některý spolužák si náhodou nezapomněl vypnout vyzvánění. Profesor se občas otočí od tabule, načež ti co právě píší textovku, svůj telefon trochu schovají a ti, kteří hrají hada, či jinou oblíbenou hru, se na profesora ani nepodívají, protože by při tom mohli narazit hadem do stěny a jejich hra by tím skončila.
Tato situace je obzvláště na středních odborných učilištích velice častá. Je však nutné podotknout, že existují hodiny, které díky výborným profesorům dokáží být natolik zajímavé. Studenty pak ani nenapadne dělat něco jiného, než se věnovat právě probírané látce, a pokud si přeci jen mezi sebou povídají, tak je to o tématu. Pak také existují vyučovací hodiny, kde je látka natolik náročná, případně profesor je natolik přísný, že je v nich absolutní klid. Ať tak či onak, tak aby byl v hodině klid, tak musí profesor u svých studentů získat respekt.
Ale co když respekt nemá? Nezbývá mu než studenta napomenout, nic jiného totiž dělat nemůže, pokud již školní řád dané školy nějak neupravuje používání mobilních telefonů při hodinách. Fakt č. 4 – vyučující nesmí zabavit studentovi telefon s tím, že mu ho vrátí na konci školního roku. Obzvláště když se jedná o studenty starší osmnácti let. Představte si analogickou situaci, Jedete v tramvaji a zazvoní vám telefon, v zápětí řidič zastaví, dojde k vám, telefon vám sebere a řekne vám, že si jej u něj na konci roku můžete vyzvednout. Pravděpodobně by s tím u vás nepořídil.
Mobily jsou však i přínosem Mobilní telefony ve školách jsou však kromě prostředku, který občas vyrušuje svým zvonění a občas odvádí pozornost studentů od výuky, také prostředkem, který je pro ředitele škol a rodiče studentů (hlavně těch mladších) takřka nepostradatelným pomocníkem. V čem?
Představte si, že student mladší osmnácti let si ve škole zlomí nohu nebo se mu stane dokonce něco vážnějšího, a musí ho odvézt rychlá záchranná pomoc. Nejprve se o tom musí dozvědět nějaký profesor (většinou třídní), který musí běžet na vedení školy a začít dohledávat telefonní číslo na rodiče (je povinen je o vzniklé situaci informovat). Pak následuje usilovné shánění jednoho z rodičů. Když se to rodič dozví, tak musí začít zjišťovat, kam vlastně jeho dítě odvezli. Když zjistí název nemocnice, tak tam co nejrychleji jede a začíná zjišťovat, kde přesně se jeho dítě právě nachází (což může ve větších nemocnicích trvat i několik desítek minut).
A teď si představte stejnou situaci, ale v případě, že má student u sebe svůj mobilní telefon. Zavolá svým rodičům a řekne jim, co se mu stalo (případně předá některého z profesorů, aby mohl rodičům vysvětlit jak k situaci došlo a jak moc je vážná). Jakmile se student dozví do jaké nemocnice ho ambulance odváží, tak to zavolá svým rodičům. Poté, co je v nemocnici ošetřen a může opět zapnout svůj mobilní telefon (ve většině nemocnic je nutné z důvodu rušení některých přístrojů mobilní telefon vypnout), tak zavolá svým rodičům a řekne jim, kde právě se nachází. Fakt č. 5 – když se něco vážného stane, tak má student přímé spojení s rodiči.
Mobilní telefon v rukou studenta střední (i vysoké) školy může být jednak nástrojem, kterým si bude krátit dlouhou chvíli při vyučování, což jistě profesoři nevidí rádi, ale jednak také nástrojem, jak být stále ve spojení s rodinou, když je to zrovna potřeba.
Na námi sledované škole se již brzo bude novelizovat školní řád, kde vedle položky, že student má být řádně připraven na vyučování, má mít také po dobu vyučování vypnutý telefon. Zatím však není jasné, jestli má mít student telefon přímo vypnutý (to by mohlo značně znepříjemnit život, těm, kteří mají vypnutou hlasovou schránku), anebo zda má mít student pouze vypnuté vyzvánění a plně se věnovat výuce (nepsat textovky a nehrát hada, či podobné věci), na což zase nemusí jít dost dobře dohlížet.
Hlavním a posledním důležitým faktem však je fakt č. 6 – když student nechce, tak stejně pozor nedává, ať už kvůli mobilu či něčemu jinému.
