Když předchozí vláda Miloše Zemana rozhodla, že nebude prodávat Český Telecom, protože by za něj dostala příliš malou částku, a nechá to na vládě příští, sklidila za to od finančníků zřídka vídané uznání. Především za to, že realisticky odhaduje situaci a nenechá se zlákat vidinou tolik potřebných financí, které by se tak hezky utrácely, ale je ochotna toto sousto přenechat vládě příští – bylo to před volbami a tudíž bez jistoty, že vládu bude sestavovat stejná strana jako předtím. Od spotřebitelů, kteří vnímají Telecom spíše nelibě a očekávají, že jeho plná privatizace povede k tomu, že se stane lepší firmou, samozřejmě potlesk nezískala.
Jen pár týdnů po volbách a pár dní po sestavení vlády je Telecom znovu na prodej: nová vláda dala zbývajícím dvou investorům najevo, že očekává zvýšení předchozí pětapadesátimiliardové nabídky (za 51% akcií) alespoň o deset procent. To odpovídá mimochodem ceně za akcii ve výši zhruba 365 Kč na akcii, ale současná cena na burze kolísá okolo 250 Kč.
Zájemci o Český Telecom jsou nyní pouze dva tzv. finanční investoři, zájem nemá žádný strategický partner. To je samo o sobě důležitý signál, který o mnohém vypovídá. O Český Telecom nemá v současné době zájem žádná firma, která by jej chtěla trvale vlastnit a provozovat, protože je to předmět jejího podnikání, protože to je cílem její regionální expanze, ale finančníci, pro které je to vlastně peněžní operace – nyní koupit a později, spíše v krátkodobém horizontu, prodat. Samozřejmě se ziskem: proto hlavní zásada u finančních investorů je buy low, sell high.
Pokud před několika měsíci platilo, že pro prodej Českého Telecomu je nejhorší možná doba, tak se nyní dá toto tvrzení opravit – nejhorší možná doba nebyla tehdy, ale nyní. Oproti stavu před půl rokem totiž nastal v několika důležitých parametrech vývoj – a vždy k horšímu: - Česká koruna výrazně posílila proti euru i dolaru, a tím je nákup pro zahraničního zájemce podstatně nákladnější. Prodává se totiž v českých korunách, ale zájemce utrácí euro nebo dolar.
- nálada na telekomunikačních trzích i na burze je pod psa. Na světové telecomy doléhají jejich velké dluhy: o těch se dříve jen psalo jako o hrozbě, která se musí vyřešit, ale nikdo ji moc dobře vyřešit nedokázal, dluhy jsou splatné a tudíž se krachuje. Zkrachoval KPNQwest, krach zřejmě ohlásí WorldCom, a ve velice špatné situaci jsou dva evropští giganti, Vivendi a Deutsche Telecom.
- akcie Českého Telecomu na pražské burze padly, jednak vinou nedobrých finančních výsledků, jednak nevyplacením dividend, ale samozřejmě také vinou špatné investiční nálady na telekomunikačním trzu. Je běžné, že pokud investor kupuje celou firmu nebo takovou část, jakou prodává stát (51%), platí tzv. prémii, o něco víc než za kolik by ji koupil na burze při postupném vykupování akcií – jenže ta prémie bývá v dobrých případech 10-15%. Rozdíl mezi požadovanou cenou a kurzem akcií na burze je přes 50%; je však pravda, že pražská burza je „mrtvolou v pokročilém stupni rozkladu“, jak ji kdosi trefně charakterizoval a kurzy akcií na ní mnoho nevypovídají.
Finanční investoři možná nabídnou státu za Telecom o něco víc než předtím, aby zůstali ve hře. Stále ale jde o částku, která je hluboko pod hodnotou Českého Telecomu v normálních dobách, kdy v telekomunikacích tři čtvrtiny firem nekrachují nebo nejsou předlužené, a kdy na akciových trzích nevládne tak depresivní nálada jako nyní. Normální časy v telekomunikacích zcela jistě zase nastanou, nebude to ale letos a možná ani příští rok. Nebylo by lepší tedy ještě nějakou dobu počkat?
Problém je, že Český Telecom představuje pro vládu jako majoritního vlastníka horký brambor: ať udělá co udělá, vždy to je z nějakého pohledu špatně. Když bude ČTc chránit a bude mu tolerovat monopolizační chování, budou se právem hněvat uživatelé. Když jej bude naopak přísně regulovat, budou se konkurenti radovat (zda i zákazníci, to jisté není) a navíc tím sníží jeho hodnotu – sníží tedy sama svůj vlastní majetek a navíc proti tomu bude zcela jistě silně vystupovat minoritní zahraniční vlastník. Když Telecom prodá, dostane za něj nízkou cenu. Když si jej ponechá, bude to nadále problematická firma už tím, že má dva spoluvlastníci, kteří oba ostentativně deklarují, že se jej chtějí zbavit. Český Telecom dnes postrádá jasnou vizi a cíl. Ten sice v každé firmě vytváří a formuluje silný management, ale vždy za podpory a schválení akcionářů, což je v současné situaci nemožné už proto, že majoritním vlastníkem je stát – jak ten může vytvářet podnikatelskou vizi firem? Situace se tedy dnes řeší tak, že oba akcionáři do firmy především dosazují své lidi, aby si uchovali vliv na řízení, přičemž ze strany státu se tito lidé mění podle toho, která strana je vítěz posledních voleb a který ministr to má zrovna na starosti, a v posledních pěti letech se tam vystřídali čtyři pánové. V takovéto situaci je dobrá rada drahá, jen jedno je jisté: kdyby se Český Telecom plně privatizoval před třemi lety, mohl být výnos možná trojnásobnýj, prodej bezproblémový. A možná bychom už měli i Internet za paušál.