WiMAX je technologie stvořená pro výstavbu rozsáhlých bezdrátových sítí. Má pomoci k většímu rozšíření bezdrátového internetu a modul pro její příjem brzy bude výbavou mobilních telefonů od Nokie a dalších výrobců. Pochvalují si ji operátoři a bude alternativou k mobilním sítím třetí generace. Staví jeden ze základních kamenů pro sítě budoucnosti.
Dál než Wi-Fi
WiMAX (Worldwide Interoperability for Microwave Access) je širokopásmová technologie, která vychází ze šestnácté normy standardu IEEE 802. Jedním z hlavním rozdílů oproti Wi-Fi, které je založeno na jedenácté normě, je delší dosah antén. Z jednoho vysílače může teoreticky signál letět až do vzdálenosti 70 kilometrů. Realita se samozřejmě kvůli překážkám liší a ve městě signál nedosáhne zdaleka tolik, ale na méně členitém terénu se dosah díky vysokému vysílacímu výkonu v desítkách kilometrů skutečně počítá. Maximální rychlost, kterou síť WiMAX přenese data, je 70 megabitů a počet uživatelů, na které bude stačit jedna anténa, se tedy řádově může pohybovat v desítkách až stovkách.
Přístup k síti probíhá v pásmech 2-11 GHz, s čímž souvisí další výhody WiMAXu. Bude se s ním totiž nakládat jako se sítí určenou pro rozsáhlou oblast, a proto si na rozdíl od Wi-Fi poskytovatelé internetových připojení budou moci určité kmitočtové pásmo licencovat u telekomunikačního úřadu pro vlastní využití a nestane se tak, že by se dvě sítě navzájem rušily jako tomu občas bylo u Wi-Fi. U nás ČTÚ pro WiMAX vyhradil frekvence v rozmezí 3410 - 3480 MHz a 3510-3580 MHz.
Jak to funguje
Zůstávají ale i bezlicenční pásma – např. 10,5 GHz a 2,4 GHz. To druhé z nich je stejné jako v případě Wi-Fi, WiMAX s ním totiž nebude soupeřit, naopak by svou dlouhou paží mohl „domácí“ sítě Wi-Fi s krátkým dosahem pomoci propojit. Neposlední výhodou WiMAXu je jakási standardizace produktů. U Wi-Fi býval problém v tom, že spolu antény od různých výrobců nesprávně komunikovaly a byl tak problém vnitřní síť rozšiřovat. U WiMAXu už výrobci budou mít možnost nabídnout zákazníkům přijímače přizpůsobené vlastnímu pojetí a zároveň kompatibilní s ostatními.
Komponenty pro WiMAX od výrobce Alvarion
Žádná novinka
O WiMAXu se možná občas mluví jako o žhavé novince, ale přestože název se v našich povědomí zatím moc neusídlil, celá technologie už má pár let za sebou a standard 802.16, na kterém je založená, je už pěkně vousatý. Uvažovat se o něm začalo již v roce 1998 a jeho první specifikace byla vydána o čtyři roky později. Kvůli užití ve vysokých pásmech 10-66 GHz se v ní muselo počítat s nutností přímé viditelnosti z antény na anténu a v tomto ohledu tak nová norma nepřinášela nic nového. Napravilo to důležité vylepšení s označením 802.16a, které přišlo v roce 2003 a zahrnulo přesun do nižších pásem a snížení přenosové rychlosti o polovinu na aktuální hodnoty. Právě na něm jsou založeny dnešní sítě WiMAX, z nichž první zahájily provoz v letech 2004 a 2005.
Dokonce i u nás už několik sítí WiMAX bylo spuštěno. Nejrozsáhlejší z nich provozuje firma Wia a chlubí se licencovaným provozem, rychlostí až 6 Mbitů, garantovanou dostupností a dosahem až 35 km od vysílače. Vzhledem k cenám, které závisí na počtu připojených počítačů zákazníka, je ale služba vhodná spíše pro firmy než pro domácí využití. Pokryta jsou jen menší města, firma Wia se zatím bojí velké konkurence. Dalšímu šíření WiMAXu navíc u nás i ve světě brání vysoké poplatky za licenci a navíc i výstavba byla dosud dražší než u jiných typů sítí. Vše se tak projeví na koncové ceně, kterou platí zákazník. A tak to zatím vypadá, že pokud WiMAX nějaký úspěch zaznamená, bude to zpočátku spíš v bezlicenčních pásmech. Tím ale technologie nesplní, co si předsevzala.
Za dva roky v mobilech
O výraznější rozvoj sítí WiMAX by se mohly zasloužit mobilní telefony. Nokia už o podpoře nových sítí ve svých mobilech uvažovala před dvěma lety. Tehdy myšlenku opustila, tentokrát se ale ke standardu 802.16 staví docela nadšeně. První telefony od finského výrobce s WiMAXem by mohly přijít v roce 2008 a můžeme se prý těšit také na datové volání. Angažovat se chce i Intel, který by dodával WiMAXu čipy pro přenosná zařízení, a že by nové sítě měly patřit do mobilů, hlásají i někteří američtí operátoři, kteří už mobilní WiMAX testují. O implementaci WiMAXu do mobilních telefonů uvažují i Samsung a Motorola.
Čip od Intelu
Původní verze sítě WiMAX má ovšem jeden neduh, kterým je nestabilita připojení při pohybu. Napravuje jej úprava normy označovaná jako 802.16e, se kterou má připojení fungovat i v rychlosti 150 km/h – na úkor části kapacity sítě. Nová verze podporuje také plynulý přechod mezi jednotlivými buňkami a počítá i s možnostmi notebooků – s regulováním napájení a úsporným režimem. Mobilní WiMAX by z technického hlediska mohl být zdatným protivníkem třetí generaci a jejím přenosům HSDPA. Spíše se ale stane méně rozšířenou alternativou, protože stěží dožene několikaletý náskok, který sítě třetí generace budou mít. Naději můžeme zčásti vkládat alespoň do ceny, provoz mobilního WiMAXu by totiž měl být levnější než u 3G, byť to zatím ceny současného WiMAXu pro statické využití nenaznačují.
Vzhůru ke čtvrté generaci
Sotva se jedna technologie rozjíždí, už se mluví o dalších, je to podobné jako se samotnými výrobky. Jednou z těch, které mají navázat na WiMAX, by mohl být xMax, který prý s přehledem strčí do kapsy i třetí generaci. Na rozdíl od WiMAXu a dalších bezdrátových sítí pracuje xMax v pásmech nižších než jeden gigahertz a dokáže v nich data přenést na vzdálenost měřenou řádově v pár kilometrech. Klady spočívají v mnohanásobně vyšší rychlosti a velmi nízké spotřebě sítě, problém je ale v přeplnění pásma velmi krátkých vln, které xMax využívá. Mimo jiné i proto se k ambiciózním plánům firmy xG Technology, která na xMaxu pracuje, zatím mnozí staví skepticky.
Hierarchie sítí
Zajímavějším, avšak rovněž velmi vzdáleným nástupcem dnešních sítí mohou být technologie založené na standardu 802.20. Nejvíce vžitým označením této normy je MBWA (Mobile Broadband Wireless Access), které stejně jako GPRS/EDGE, sítě třetí generace a norma 802.16e počítají s mobilitou, tedy přenosem dat při pohybu. Zaměřuje se na nízkou latenci, optimalizaci pásma, která zamezí problémům při připojení velkého množství uživatelů, a finanční úsporu. S tou to ale nakonec nikdy není tak růžové, jak se zpočátku zdá.